Když přijde na řadu domácí práce, mnozí rodiče slyší známé protesty: „Proč zase já?“ nebo „To není fér!“ Místo nadšení se často ozývá nechuť a odpor. Přesto právě zapojení dětí do běžných domácích povinností může být skvělou školou života – učí je zodpovědnosti, posiluje sebevědomí a pomáhá vytvářet pozitivní vztah k práci. Jak ale děti vést k tomu, aby přiložily ruku k dílu dobrovolně a bez zbytečných hádek?
Pohled na dítě s mobilem v ruce není v dnešní době nic zvláštního. Otázka je spíš jiná: „kdy ho v ruce nemá“? Ráno je první pohyb sáhnutí po telefonu. Cestou do školy má sluchátka v uších, pohled přikovaný k displeji. Večer? Scrollování do nekonečna. Vztah dětí s technologiemi je intenzivní, někdy až pohlcující a rodiče se v něm často cítí bezmocní. Mají o děti strach, rozčiluje je to nebo jen tak nějak cítí, že tohle není v pořádku, ale neví, co přesně s tím dělat.
Separační úzkostí ve svém vývoji prochází každé dítě. Stručně řečeno jde o nadměrný strach nebo úzkost z odloučení od osoby, nejčastěji matky nebo otce, kterým věří, že mu poskytnou bezpečí a oporu.
První známky separační úzkosti se mohou objevit už kolem 8. měsíce života, kdy dítě rozpozná, že rodič nebo pečovatel není vždy na dosah a to jak doslova, tak obrazně. Tento strach obvykle vrcholí mezi 18. a 24. měsícem. To už je dítě schopno vyjádřit silnější pocity v reakci na odloučení, které nelze přehlédnout a často ani přeslechnout. Jde o boj o zdánlivé přežití a tak reakce může být pořádně silná.
Ale není to jen období raného věku – separační úzkost může znovu propuknout i při nástupu do školky nebo v jiné nové situaci, která znamená odloučení od rodičů. Důležité je vědět, že separační úzkost není „rozmazlenost“, ale normální reakce dítěte na odloučení od nejbližšího člověka.
Petra, matka šestiletého Tomáše, má poslední dobou pocit, že se od sebe vzdalují. Roztržky jsou na denním pořádku – Tomáš se vzteká kvůli každé maličkosti, odmítá poslouchat, a když s ním Petra mluví, často slyší jen trucovité ticho. Po každé hádce má Petra pocit, že ztrácí trpělivost, zatímco Tomáš se uzavírá do sebe. Dříve měli hezký vztah, ale nyní se zdá, že každý rozhovor končí konfrontací.
Taková situace může být pro rodiče velmi frustrující a bolestivá. Mít pocit, že ztrácíte blízkost se svým dítětem, může vyvolávat smutek i bezmoc. Obzvláště když se jedná o předškoláka nebo dítě v raném školním věku, které prochází mnoha změnami a hledá své místo ve světě. Jak tedy navázat zpátky kontakt a zlepšit komunikaci, když máte pocit, že se neustále jen hádáte?
Sport a pravidelný pohyb sehrává zásadní roli nejen ve fyzickém zdraví, ale také jako prevence duševního zdraví jak u dětí, mladých lidí tak i u dospělých. Pomáhá totiž uvolňovat stres, zpracovávat emoce a celkově zlepšovat psychickou pohodu.
Pro děti je obzvlášť důležité budovat pozitivní vztah k pohybu a ke svému tělu, ale také k jeho limitům, aby pohyb vnímaly jako příjemnou součást svého života a ne jako povinnost. Pro každé dítě je důležité, aby mělo dostatek pohybu, ve kterém nebude příliš omezováno. Děti (a nejen děti) si pohybem mohou odžít a odventilovat spoustu nahromaděných emocí a stresů, které v průběhu dnů zažívají.
Blíží se tvoje osmnácté narozeniny. Je to pro tebe jen datum v kalendáři, den jako jakýkoliv jiný nebo je to konečně „Ten Den“, od kterého si můžeš dělat, co chceš, máš svobodu a nemusíš se nikoho na nic ptát? Co všechno věk 18+ znamená nebo neznamená?