Pokud společně doma zvažujete, co ještě stihnout a co už nechat být, máme pro vás pár užitečných tipů. Dobrá zpráva je, že se stále ještě něco stihnout dá a zároveň není nutné, a ani užitečné, dohánět úplně všechno. Vedle naučených vědomostí jde totiž také o hlavu. O nervozitu, fungování ve stresu a možnostech, jak to celé zvládnout.
Klára je nadaná studentka vysoké školy a poprvé domu pozvala přítele, aby ho představila rodičům. Na první pohled působí charismaticky, je zdvořilý a galantní. Ale hned na ten druhý pohled si nelze nevšimnout, že spíš než o charisma tu jde o dominanci.
Když se rodiče podívají pozorněji, vidí, že Klára se vedle něj mění. Méně mluví, hledí na něj pohledem, jako by potřebovala schválení, než odpoví. A když se zmíní o svých plánech, přítel je buď shodí, nebo rovnou přehodí téma. Rozhoduje, co bude Klára dělat, jaké má plány, co je pro ni nejlepší, co má jíst nebo kam chodit. A dokonce se zdá, že ji odrazuje od jejích přátel a zpochybňuje studium. Klára začala mít absence na přednáškách, trávila méně času s přáteli a stále častěji používala fráze jako: „Martin říkal, že…“ nebo „Martin si myslí, že je to zbytečné.“
Separační úzkostí ve svém vývoji prochází každé dítě. Stručně řečeno jde o nadměrný strach nebo úzkost z odloučení od osoby, nejčastěji matky nebo otce, kterým věří, že mu poskytnou bezpečí a oporu.
První známky separační úzkosti se mohou objevit už kolem 8. měsíce života, kdy dítě rozpozná, že rodič nebo pečovatel není vždy na dosah a to jak doslova, tak obrazně. Tento strach obvykle vrcholí mezi 18. a 24. měsícem. To už je dítě schopno vyjádřit silnější pocity v reakci na odloučení, které nelze přehlédnout a často ani přeslechnout. Jde o boj o zdánlivé přežití a tak reakce může být pořádně silná.
Ale není to jen období raného věku – separační úzkost může znovu propuknout i při nástupu do školky nebo v jiné nové situaci, která znamená odloučení od rodičů. Důležité je vědět, že separační úzkost není „rozmazlenost“, ale normální reakce dítěte na odloučení od nejbližšího člověka.
Když dítěti kamarád svěří tajemství, může mít radost a cítit se potěšeně. Může zažívat pocity důležitosti a důvěry a to je skvělé. Anebo může prožívat pravý opak potěšení a pýchy, například strach, obavy, napětí, ale také vztek, naštvání a třeba i bezmoc. Záleží totiž na tom, s čím se mu kdo svěří a jak moc si přeje, aby taková informace zůstala jen mezi nimi.
„Už se z toho všeho zhroutím”, věta, kterou jistě každý někdy ve své blízkosti slyšel či dokonce sám použil. Ačkoli ji často používáme v nadsázce, nervové zhroucení může být reálným a závažným problémem. Žijeme v rychlé době, kde dlouhodobý tlak a stres dokáží udělat své. Až jednoho dne tělo a hlava jednoduše řeknou dost.
Nejspíše vás nepřekvapí, když si přečtete, že na to, jak se cítíme, má významný vliv počasí. Ale i když samotné počasí změnit nemůžeme, máme možnosti, jak zmírnit jeho vliv na naši psychiku.
Klimatické faktory ovlivňují naši náladu, ale také psychické obtíže, mezi které patří například i deprese. Mohou se projevit také jiné zdravotní problémy, jako jsou bolesti hlavy, únava, problémy se spánkem nebo kardiovaskulární choroby. Citlivost vůči těmto klimatickým faktorům se označuje jako meteosenzitivita.