Linka bezpečí | Rady pro rodiče, jak podpořit dítě během separační úzkosti

Zpět

Jak podpořit dítě během separační úzkosti

Tereza Závadská
Separační úzkostí ve svém vývoji prochází každé dítě. Stručně řečeno jde o nadměrný strach nebo úzkost z odloučení od osoby, nejčastěji matky nebo otce, kterým věří, že mu poskytnou bezpečí a oporu.

První známky separační úzkosti se mohou objevit už kolem 8. měsíce života, kdy dítě rozpozná, že rodič nebo pečovatel není vždy na dosah a to jak doslova, tak obrazně. Tento strach obvykle vrcholí mezi 18. a 24. měsícem. To už je dítě schopno vyjádřit silnější pocity v reakci na odloučení, které nelze přehlédnout a často ani přeslechnout. Jde o boj o zdánlivé přežití a tak reakce může být pořádně silná.

Ale není to jen období raného věku – separační úzkost může znovu propuknout i při nástupu do školky nebo v jiné nové situaci, která znamená odloučení od rodičů. Důležité je vědět, že separační úzkost není „rozmazlenost“, ale normální reakce dítěte na odloučení od nejbližšího člověka.

Za čím vším můžeme hledat separační úzkost?

Separační úzkost se může u dětí projevovat různými způsoby. Závisí na věku, vývojovém stádiu a konkrétní situaci. Každé dítě reaguje trochu jinak, ale existují některé běžné příznaky, které úzkost při odloučení ukazují.

Anna, tříletá holčička, každý den, když její maminka odcházela do práce, propukala ve školce hlasitý pláč. Jednoduše nechtěla být bez maminky. Bála se, že ji opustí, a její slzy a křik trvaly i několik minut po jejím odchodu. Tento rituál se opakoval po dobu několika týdnů, dokud si Anna nezačala zvykat na nový režim a pochopila, že se maminka vždy vrátí v domluvený čas.

Pojmenujme to zvýšená plačtivost a panika. Děti, které trpí separační úzkostí, mohou plakat nebo se cítit vyděšené při představě, že budou oddělené od rodičů. Tento pláč může být intenzivní, ať už při ranním odchodu do školky nebo jen při krátkém odchodu do vedlejší místnosti.

Všimnout si můžete také některých fyzických příznaků. Například bolest břicha, nevolnost, zvracení nebo dokonce problémy se spánkem. Odmítání nových situací a osob je také typické pro separační úzkost. Pokud je dítě konfrontováno s novým prostředím nebo novými lidmi, může to u něj způsobit velký stres. Dokonce větší, než si jako dospělí můžeme uvědomovat. Děti se separační úzkostí se mohou vyhýbat situacím, které znamenají odloučení od rodičů, ať už jde o školku, návštěvu u babičky nebo třeba narozeninovou oslavu.

Děti se separační úzkostí mohou vyžadovat neustálou, až nadměrnou pozornost. Jsou "přilepené" k rodiči nebo pečovateli a mají obtíže se vzdálit byť jen na krátkou dobu.

Tereza, šestiletá holčička, nikdy nechtěla spát ve své posteli. I když byla unavená a zdálo se, že usne okamžitě kdekoliv, musela spát vedle své maminky. Nešlo jen o to, že měla ráda společnost, ale že se bála, že když bude spát sama, maminka ji opustí.

Děti netuší, že jejich obavy pramení ze strachu z odloučení

V tomto období nejsou schopny vyhodnotit své emoce jako strach nebo úzkost. Nemají spojené slovní pojmenování s prožitkem, což je vzhledem k věku velmi pochopitelné.

Místo toho mohou tvrdit, že něco „nechtějí“ nebo že se jim „něco nelíbí“, aniž by si uvědomovaly skutečný důvod svých emocí. Rodiče se mohou mylně domnívat, že jim to děti dělají naschvál. Jejich chování opravdu může působit jako vzdor nebo tvrdohlavost, ale ve skutečnosti jde o hlubší strach, který si neumějí vysvětlit ani pojmenovat.

Dokládá to i tento příklad čtyřletého Tomáška:

Do školky chodil rád, ale najednou začal každé ráno tvrdohlavě odmítat odejít z domu. Mamince říkal, že ho bolí bříško nebo že se mu nechce hrát s dětmi a ve školce se nudí. Když se ho ale později zeptala, co ho ve školce trápí, pošeptal jí, že se bojí, že “na něj zapomene“ jako tenkrát, když jej přišla ze školky vyzvednout o něco později kvůli dopravní zácpě.

Jak dítěti pomoci?

Každé dítě je jedinečné a reaguje na separační úzkost svým vlastním způsobem. Proto je klíčové přistupovat k němu s trpělivostí, pochopením a respektem k jeho potřebám. Vždy je dobré vzít v úvahu jeho věk, temperament a konkrétní okolnosti, které mohou úzkost způsobovat.

  • Loučení při nástupu do školky / školy
    První dny ve školce či škole bývají pro dítě i rodiče emočně náročné. Proces jde ale usnadnit. Krátké, ale láskyplné rozloučení může dítěti pomoci zklidnit se a získat větší jistotu. Může to být jednoduché objetí, pusa nebo zamávání u dveří. Takový malý, pravidelný rituál ukáže dítěti, že i když se loučí, stále je ve spojení s rodičem.
  • Předmět pro pocit bezpečí
    Mnoho dětí se cítí lépe, když mají něco, co jim připomíná rodiče. Plyšák, šátek s „maminkovou“ vůní nebo malý talisman, který dítě nosí u sebe, může být tím, co mu dodá pocit bezpečí i bez rodičů v dohledu.
  • Důvěra v učitele
    Důvěřujete učitelce? Pak tuto důvěru přejme také dítě. Pokud dítě vidí, že rodič učiteli věří, naslouchá mu, nedohaduje se a reaguje na něj pozitivně, snadněji se mu podaří přijmout nové prostředí. Naopak, pokud rodič vyjadřuje pochybnosti, může to dítěti přenést nejistotu.
  • Pozitivní očekávání místo obav
    Zkuste místo běžného „Neboj se, zvládneš to“ použít pozitivní věty, které dítě povzbudí. Takto dítě pocítí vzrušení a pozitivní očekávání místo strachu z nového. „Těším se, až mi povíš, co se ti dnes ve školce líbilo.“
  • Důslednost v dodržování slibů
    Pokud rodič slíbí, že se vrátí po určitém čase, měl by tento slib vždy dodržet. Dítě se tak může přesvědčit, že mu rodiče vždy vrátí. Jednoduše dodržujte, co slíbíte. Někdy se pochopitelně může stát, že se to z různých důvodů nepodaří, pak můžete situaci dítěti vysvětlit nebo zavolat do školky, družiny, že budete mít zpoždění.

Spánek bez rodičů

  • Uklidňující večerní rituály
    Vytvoření uklidňujících večerních rituálů je klíčem k bezpečnému a klidnému usínání. Čtení pohádky, pohlazení a tlumené světlo mohou dítěti pomoci cítit se v bezpečí a připravené na spánek. Najděte si své zvyklosti, které budou vyhovovat vám i vašemu dítěti. Může to být masáž chodidel, zpívání písničky nebo krátká imaginace příjemného zážitku. Pravidelnost rituálů má také svůj smysl, stejně jako stejné řazení jednotlivých večerních úkonů. Dítě pak ví, co bude následovat a to je zdroj jistoty a klidu. (Např: Večerníček, sprcha, čištění zubů, zalézt do postýlky, pohádka, rozloučení na dobrou noc.)
  • Postupné zvyknutí na samostatný spánek
    Pokud dítě stále nechce spát samo, můžete začít tím, že nejprve budete sedět vedle jeho postele. Postupně se vzdalujte, až se dítě naučí usínat samo. Tento proces by měl být pomalý a jemný, aby dítě neztratilo důvěru.
  • Ujištění o přítomnosti rodiče
    Noční světýlko nebo domluva, že dítě může zavolat, když se probudí, mu pomůže cítit se bezpečně. Vědomí, že rodič je nablízku, může výrazně snížit obavy.

Odloučení není konec

Separační úzkost je běžnou součástí dětství a přirozenou reakcí na nové a neznámé situace. S láskyplným přístupem, trpělivostí a pevnými rituály se každé dítě může postupně naučit, že odloučení není konec, ale jen další krok na cestě k větší samostatnosti. Jak dítě roste, získává více důvěry ve své okolí i v sebe, a vaše podpora je tím nejcennějším nástrojem, jak mu v této fázi pomoci. Ať už jde o školku, spánek nebo krátkodobé odloučení, s vaší láskou a porozuměním se dítě cítí bezpečně, což je základem pro jeho zdravý vývoj a růst.

Kam pokračovat dál

Videa, články, podcasty

Pochybovat o sobě je běžná součást dospívání