Blog

Klára je nadaná studentka vysoké školy a poprvé domu pozvala přítele, aby ho představila rodičům. Na první pohled působí charismaticky, je zdvořilý a galantní. Ale hned na ten druhý pohled si nelze nevšimnout, že spíš než o charisma tu jde o dominanci.

Když se rodiče podívají pozorněji, vidí, že Klára se vedle něj mění. Méně mluví, hledí na něj pohledem, jako by potřebovala schválení, než odpoví. A když se zmíní o svých plánech, přítel je buď shodí, nebo rovnou přehodí téma. Rozhoduje, co bude Klára dělat, jaké má plány, co je pro ni nejlepší, co má jíst nebo kam chodit. A dokonce se zdá, že ji odrazuje od jejích přátel a zpochybňuje studium. Klára začala mít absence na přednáškách, trávila méně času s přáteli a stále častěji používala fráze jako: „Martin říkal, že…“ nebo „Martin si myslí, že je to zbytečné.“

Separační úzkostí ve svém vývoji prochází každé dítě. Stručně řečeno jde o nadměrný strach nebo úzkost z odloučení od osoby, nejčastěji matky nebo otce, kterým věří, že mu poskytnou bezpečí a oporu.

První známky separační úzkosti se mohou objevit už kolem 8. měsíce života, kdy dítě rozpozná, že rodič nebo pečovatel není vždy na dosah a to jak doslova, tak obrazně. Tento strach obvykle vrcholí mezi 18. a 24. měsícem. To už je dítě schopno vyjádřit silnější pocity v reakci na odloučení, které nelze přehlédnout a často ani přeslechnout. Jde o boj o zdánlivé přežití a tak reakce může být pořádně silná.

Ale není to jen období raného věku – separační úzkost může znovu propuknout i při nástupu do školky nebo v jiné nové situaci, která znamená odloučení od rodičů. Důležité je vědět, že separační úzkost není „rozmazlenost“, ale normální reakce dítěte na odloučení od nejbližšího člověka.

Každé dítě se občas bojí nebo zažívá stres. Může se bát první školní docházky, nového prostředí, nových aktivit nebo odloučení od rodičů. Ale když se obavy stanou pravidelnou součástí jeho života, je na místě mluvit o úzkosti. A pokud jste i vy sami úzkostní, můžete si připadat v pasti. Jak můžete pomoci svému dítěti, když sami bojujete se stejnými pocity?

Petra, matka šestiletého Tomáše, má poslední dobou pocit, že se od sebe vzdalují. Roztržky jsou na denním pořádku – Tomáš se vzteká kvůli každé maličkosti, odmítá poslouchat, a když s ním Petra mluví, často slyší jen trucovité ticho. Po každé hádce má Petra pocit, že ztrácí trpělivost, zatímco Tomáš se uzavírá do sebe. Dříve měli hezký vztah, ale nyní se zdá, že každý rozhovor končí konfrontací.

Taková situace může být pro rodiče velmi frustrující a bolestivá. Mít pocit, že ztrácíte blízkost se svým dítětem, může vyvolávat smutek i bezmoc. Obzvláště když se jedná o předškoláka nebo dítě v raném školním věku, které prochází mnoha změnami a hledá své místo ve světě. Jak tedy navázat zpátky kontakt a zlepšit komunikaci, když máte pocit, že se neustále jen hádáte?

Úzkosti jsou komplexní a nepředvídatelné stavy, které mohou postihnout kohokoli bez ohledu na věk, pohlaví či společenské postavení. Pro ty, kdo jimi trpí, může být podpora ze strany blízkých klíčová pro jejich zvládání a uzdravení. Avšak nepochopení ze strany těch, které máme rádi, může situaci zhoršit. V tomto článku se podíváme na to, jak lépe porozumět lidem trpících úzkostmi a jak je efektivně podpořit.

Život rodiče je fascinující. Někdy se může zdát stereotypní, ale také dokáže pořádně překvapit. Častokrát pomáhá vědomí, že právě ty náročné situace (zejména pak téma dětského vzdoru nebo puberta) určitě prožívají i jiní rodiče. A možná vám někdy přijde na mysl, že jsou jako rodiče mnohem lepší.