Blog

Martina má dvě malé děti. Ráno se probouzí unavená. Noc opět probděla u postýlky mladší dcerky, která má rýmu a nespí. Starší syn má ADHD a potřebuje neustále připomínat, co má dělat, aby se nachystal do školy, což Martinu stojí spoustu sil. Přesto je tam plně pro děti, i když sama sotva drží myšlenku pohromadě. V kuchyni se kupí nádobí ještě ze včerejšího večera, hlava jede na plné obrátky, srdce bije o něco rychleji, než by mělo. Uvnitř má pocit, že se drolí, i když navenek funguje. Tohle není selhání. To je vyčerpání. A právě tam začíná něco, čemu se říká mateřské vyhoření.

Není to velké drama ze dne na den. Spíš pomalé ztrácení barev. Radost, která kdysi naplňovala každodenní rituály, se vytrácí. Na její místo přichází podrážděnost, únava, neklid, a v některých chvílích i nejasný smutek, který se těžko pojmenovává. Vyhoření v mateřství není lenost, ani nedostatek lásky. Je to signál těla a duše, že už je toho zkrátka moc.

Když přijde na řadu domácí práce, mnozí rodiče slyší známé protesty: „Proč zase já?“ nebo „To není fér!“ Místo nadšení se často ozývá nechuť a odpor. Přesto právě zapojení dětí do běžných domácích povinností může být skvělou školou života – učí je zodpovědnosti, posiluje sebevědomí a pomáhá vytvářet pozitivní vztah k práci. Jak ale děti vést k tomu, aby přiložily ruku k dílu dobrovolně a bez zbytečných hádek?

Klára je nadaná studentka vysoké školy a poprvé domu pozvala přítele, aby ho představila rodičům. Na první pohled působí charismaticky, je zdvořilý a galantní. Ale hned na ten druhý pohled si nelze nevšimnout, že spíš než o charisma tu jde o dominanci.

Když se rodiče podívají pozorněji, vidí, že Klára se vedle něj mění. Méně mluví, hledí na něj pohledem, jako by potřebovala schválení, než odpoví. A když se zmíní o svých plánech, přítel je buď shodí, nebo rovnou přehodí téma. Rozhoduje, co bude Klára dělat, jaké má plány, co je pro ni nejlepší, co má jíst nebo kam chodit. A dokonce se zdá, že ji odrazuje od jejích přátel a zpochybňuje studium. Klára začala mít absence na přednáškách, trávila méně času s přáteli a stále častěji používala fráze jako: „Martin říkal, že…“ nebo „Martin si myslí, že je to zbytečné.“

Separační úzkostí ve svém vývoji prochází každé dítě. Stručně řečeno jde o nadměrný strach nebo úzkost z odloučení od osoby, nejčastěji matky nebo otce, kterým věří, že mu poskytnou bezpečí a oporu.

První známky separační úzkosti se mohou objevit už kolem 8. měsíce života, kdy dítě rozpozná, že rodič nebo pečovatel není vždy na dosah a to jak doslova, tak obrazně. Tento strach obvykle vrcholí mezi 18. a 24. měsícem. To už je dítě schopno vyjádřit silnější pocity v reakci na odloučení, které nelze přehlédnout a často ani přeslechnout. Jde o boj o zdánlivé přežití a tak reakce může být pořádně silná.

Ale není to jen období raného věku – separační úzkost může znovu propuknout i při nástupu do školky nebo v jiné nové situaci, která znamená odloučení od rodičů. Důležité je vědět, že separační úzkost není „rozmazlenost“, ale normální reakce dítěte na odloučení od nejbližšího člověka.

Každé dítě se občas bojí nebo zažívá stres. Může se bát první školní docházky, nového prostředí, nových aktivit nebo odloučení od rodičů. Ale když se obavy stanou pravidelnou součástí jeho života, je na místě mluvit o úzkosti. A pokud jste i vy sami úzkostní, můžete si připadat v pasti. Jak můžete pomoci svému dítěti, když sami bojujete se stejnými pocity?

Petra, matka šestiletého Tomáše, má poslední dobou pocit, že se od sebe vzdalují. Roztržky jsou na denním pořádku – Tomáš se vzteká kvůli každé maličkosti, odmítá poslouchat, a když s ním Petra mluví, často slyší jen trucovité ticho. Po každé hádce má Petra pocit, že ztrácí trpělivost, zatímco Tomáš se uzavírá do sebe. Dříve měli hezký vztah, ale nyní se zdá, že každý rozhovor končí konfrontací.

Taková situace může být pro rodiče velmi frustrující a bolestivá. Mít pocit, že ztrácíte blízkost se svým dítětem, může vyvolávat smutek i bezmoc. Obzvláště když se jedná o předškoláka nebo dítě v raném školním věku, které prochází mnoha změnami a hledá své místo ve světě. Jak tedy navázat zpátky kontakt a zlepšit komunikaci, když máte pocit, že se neustále jen hádáte?