Vícedětné rodiny, šance a rizika

V první části bych se chtěla zaměřit na zhruba tří až čtyřleté období poté, co se v rodině objeví nový člen. Tedy na období adaptace na novou situací, která se samozřejmě týká všech. Za nejnáročnější bývají považovány první týdny, po kterých si mnozí rodiče oddechnou, že „to nejhorší” už mají za sebou. Ve skutečnosti jde o složitý a dlouhodobý proces. Z nemohoucího miminka roste osobnost, která si v rodině dobývá své místo, a začíná tak čas konfliktů, soupeření a také srovnávání (ze strany rodičů). Ráda bych alespoň krátce ukázala, co to znamená pro starší dětí, s čím je třeba počítat, jak vztahy mezi dětmi v tomto období podporovat. V další části bych se chtěla věnovat dětem, které jsou v rodinném systému nějakým způsobem znevýhodněné – půjde tedy o jakousi kategorizaci, která se zakládá především na mých zkušenostech z praxe. A v závěrečné části bych chtěla shrnout některá obecná doporučení, užitečné rodičovské strategie, při podpoře jak úspěšného rozvoje každého z dětí, tak i jejich sourozeneckých vztahů.

Vrcholem ledovce, tím, co je vidět, jsou nejrůznější interakce, které probíhají jak mezi rodiči a dětmi, tak přirozeně i mezi sourozenci, do nichž rodiče velmi často vstupují s cílem podpořit „pěkné“, nebo naopak usměrnit „nepěkné“ chování. Pod hladinou se však toho skrývá mnohem víc. Spousta trápení, pocitů křivdy, zneuznání a odstrčení se odehrává skrytě, po malých kapkách, aniž by si toho někdo všiml. Jsem přesvědčena, že většina rodičů se snaží své děti vychovávat co nejlépe, mají své děti rádi a zajímají se o ně. Jsou však věci, které jim mohou uniknout, už právě proto, že jsou sami součástí rodinného systému a veškerého dění v něm. Rodiče chtějí být spravedliví. Mít ke všem dětem stejný přístup však nemusí být to nejlepší řešení, a vlastně to ani nejde.

Děti v jedné rodině jsou totiž různé a mají také odlišné dispozice, jak rodiče nadchnout nebo naopak pořádně rozčílit a jaký díl pozornosti rodičů jsou schopny si k sobě přilákat (což je v sourozenecké skupině nesmírně důležité). Děti průbojné, veselé, hlučné a sympatické vyrůstají vedle svých uzavřených, tichých sourozenců. Některé děti jsou přizpůsobivé a samostatné, jiné svým založením úzkostnější nebo osobnostně složitější (tedy „problematické“). Svoji roli hraje I pozice dítěte v sourozenecké řadě. To všechno nutně ovlivňuje přístup rodičů k jednotlivým dětem, a pokud rodiče vědomě neusměrňují a nevyvažují svou pozornosti a své reakce na jejich chování, může v dětech, které jsou v “rodinné džungli” určitým způsobem znevýhodněné, postupně narůstat napětí, které se nejspíš dříve či později (někdy až v pubertě) projeví v jejich chování.

Nejčastěji jde o „zlobení“, které si však rodiče vůbec nemusí spojit s pozicí nebo situací dítěte v rodině. Děti jsou protivné, záměrně ubližují, mají výbuchy vzteku, nevhodně na sebe upozorňují, v pozdějším věku se mohou objevit i krádeže, lhaní, šikanování vrstevníků a další poruchy chování. Jiné projevy spadají spíše do oblasti, kterou bychom mohli označit jako symptomy psychických potíží. Neurotické projevy (kousání nehtů, vytrhávání vlasů, tiky), nadměrná plačtivost, stažení se do sebe, různé strachy a fobie, později i sklony k sebepoškozování nebo zneužívání návykových látek. Všechny tyto projevy samozřejmě mohou mít i jiné příčiny, nejde tedy vždy o důsledek spletitých rodinných vztahů, ale základní strategie k nápravě je v zásadě stejná – mobilizovat a někdy poněkud přenastavit rodinný systém.

Právě proto bývá při „problematickém“ chování jednoho z dětí doporučována rodinná terapie, což rodiče někdy přijímají s obavami a občas i s nevolí, jako by to byl signál, že někde selhali. Nápadné chování dítěte však většinou plní nějakou funkci a ve vícedětných rodinách to může být právě ventil pro napětí nebo nejistotu, snaha získat si pozornost, projev určité „nedosycenosti“. Zaměřit se pouze na řešení „problematického“ chování (domluvy, výčitky, zákazy, tresty) může být kontraproduktivní. Rodiče by měli zpozornět a hledat, zda v pozadí nemůže být nějaká nenaplněná potřeba dítěte. Pro jejich lepší orientaci bych chtěla v několika po sobě následujících článcích upozornit na některé rizikové momenty a faktory ve vícedětné rodině a nabídnout (snad) užitečné strategie pro vytváření harmonického a vyváženého rodinného prostředí, kde má každé dítě své místo a cítí se dobře.