
Moje dítě se řeže! Co dělat?!
Čeho se vyvarovat a o co se naopak snažit
Mezi nespokojenost se sebou patří v určitém období vizáž. Vlasy, barva nebo stav pleti, váha, možnosti držet módní trendy nebo stud nosit brýle či rovnátka. To všechno může být příčinou nespokojenosti. Přijmout svůj vzhled může být obtížné. U mladých lidí toto bývá často zesíleno nedostatkem zkušenosti a srovnáním se na sítích nebo mezi vrstevníky.
Martin se každé ráno dívá do zrcadla a vidí jen to, co mu chybí k dokonalosti. Vlasy nikdy nedrží tak, jak by chtěl, pleť trpí akné a postava je méně atletická, než by si přál. Není ve své kůži. Je nespokojený s tím, jak vypadá, jaký je, kdo je. Rychle si oblékne přes tričko mikinu s kapucí a nasadí tvář bez výrazu.
V dospívání se často setkáváme s tím, že mladý člověk řekne: „Necítím se ve své kůži.“ Toto slovní spojení nebo nějaké jiné, podobné, které popisuje nesoulad mezi tím, kdo jsem a tím, jak se cítím a kým si přeji být, se může na první pohled zdát zanedbatelný, ale většinou v sobě nese silný vnitřní prožitek, který stojí za pozornost. Nebýt ve své kůži pro dospívající obvykle neznamená jen „mít špatný den“. Jde o hlubší, těžko pojmenovatelný mix emocí, který souvisí s tím, jak se formuje jejich identita.
První, co obvykle přichází, je právě zmíněný tělesný nesoulad. V dospívání se tělo mění rychleji, než ho stačíme přijmout. Někdo najednou vnímá každou nedokonalost, jiný se necítí komfortně ani ve vlastním pohybu nebo dokonce v hlase. Pocit, že „nejsem ok ve svém těle“ je pro dospívající častý a také osamělý. Běžné je také střídání nálad a emocí jako takových. Ne vždy jsou pro mladého člověka srozumitelné a často přicházejí, jak chtějí, bez varování, bez jejich pochopení. Výsledkem je neporozumění tomu, proč se cítí podrážděně, smutně nebo úzkostně. Asi si dovedete představit, že takové tápání může vést k nejistotě, k uzavřenosti, přecitlivělosti nebo naopak k impulzivitě a chaosu.
Přehlcení pocity může stupňovat srovnávání se na sítích. To může mít velmi negativní účinky na sebevědomí a celkové duševní rozpoložení, jak ho můžeme vidět například u sebehodnocení Martina. Dostal se do bludného kruhu vlastních nedostatečných představ. Styly, trendy, počty lajků. Žijeme v bublině, která nám diktuje pod taktovkou algoritmů, jak máme svět vnímat.
Někdy je složité popsat, co člověk cítí. Proto „nejsem ve své kůži“ může být alespoň nějaký pokus o popis situace, prožívání, chování, myšlenek. Podobný chaos je přirozená součást dospívání. Ale když tyto pocity trvají dlouhodobě, narušují vztahy nebo každodenní fungování, stojí za to nabídnout pomoc nebo prostor k rozhovoru. Už jen to, že těmto stavům dáme jméno a pochopení, může být první úlevou.
Bez ohledu na to, z jaké rodiny a poměrů Martin pochází, může on sám zkusit hledat buď uvnitř rodiny (nejen u rodičů, ale i u prarodičů nebo širšího příbuzenstva), nebo vně rodinu. Podporu může hledat u trenérů, pedagogů nebo jiných dospělých, se kterými je možné zkoušet otevírat to, jak mu je a co prožívá. To vyžaduje odvahu.
Proto je téměř nutné takovou nabídku dávat opakovaně právě od dospělých, ať už plošně všem studentům, dětem nebo konkrétně v případě, že si všimneme, že něco není v pořádku. Pokud nikdo takový v okolí Martina není, vždy je tu Linka bezpečí, kterou může kontaktovat.
Pokud takovým dospělým jste, je dobře, že jste si všimli.
Být ve své kůži jako ryba ve vodě je dlouhodobý proces. Pravda je, že někoho stojí menší úsilí, jiného násobně větší. Ve věku dospívání a rané dospělosti se toto může stát ústředním tématem hledání vlastní identity, tím, kým jsem. Cesta může být trnitá, ale to k životu patří. Nabídnout pomoc však nemusí znamenat umetat cestičku příliš. Ale ukázat, že tam pod nánosem studu, strachu a sebekritikou nějaká vůbec je.
Videa, články, podcasty
Čeho se vyvarovat a o co se naopak snažit
Může se stát, že trpím poruchami příjmu potravy a nevím o tom?
Pochybovat o sobě je běžná součást dospívání
Kdy zpozornět a jak postupovat, když dítě hovoří o vlastní smrti