Truchlení pro čtyři tlapky

Přitom intenzivní emoční vztah ke zvířeti většinou není náhradou dysfunkčních mezilidských vztahů. Zvířata mohou sloužit jako zástupné objekty a nahrazovat lidem děti, partnery, přátele. Ale častěji je vztah k nim samostatnou hodnotou – stejně jako láska k dítěti nenahrazuje lásku k partnerovi nebo k rodičům.

Všechny tyto vztahy tvoří síť emočních vazeb, které nás spojují se světem. Vztahy ke zvířatům jsou součástí této sítě, jejíž některá vlákna jsou pevnější, jiná křehčí, některá kratší a jiná delší. Jsou lidé, jejichž síť je hustá a pevná, i ti, které se světem spojuje sotva několik vláken – nebo třeba jen jedno – vztah ke zvířeti. Bez ohledu na to, jak pevnou a hustou máme síť, pokud je jedno vlákno přerváno, především pokud je to náhlé a nečekané, přináší to s sebou bolest, smutek, někdy pocity bezmoci, vzteku, ztráty. A pak přichází truchlení...

Truchlení „pro čtyři tlapky“ má svoje specifika

Odlišnosti jsou dané v mnoha ohledech především tím, jakou mají zvířata pozici v naší společnosti. Pojďme se teď postupně podívat na to, jak takové truchlení může probíhat a co pro sebe nebo i pro naše děti, můžeme v situaci ztráty zvířecího parťáka udělat.

Emoce

Truchlení je vždy o emocích. Někdy potlačených, někdy se od nich člověk doslova „odstřihne“. ale vždy to jsou emoce, které hrají v procesu truchlení zásadní roli. A je dobré vědět, že jakkoliv se na to může okolí dívat jinak, jsou všechny emoce, které se tomto v procesu vynořují, přirozené a přijatelné. Nejsou „špatné“ emoce, není dobré je odmítat nebo se jich snažit za každou cenu zbavit. Naopak je vhodné najít bezpečnou cestu, jak je nechat „plynout“, mít možnost nechat se jimi na nějaký čas zaplavit.

Zároveň je důležité dát jim pozvolna nějakou strukturu – neutopit se v nich. Člověk by neměl na své emoce zůstávat sám. Pokud se mezi blízkými lidmi nepodaří najít někoho, kdo má pro bolest způsobenou odchodem zvířete pochopení, je dobré vyhledat pomoc odborníka. Především pokud intenzita emocí s časem neklesá, nebo se dokonce objeví příznaky reakce na trauma: problémy se spánkem, noční můry, „flashbacky“ (velmi živé, zaplavující obrazy minulých událostí), záchvaty paniky, úzkost, deprese, napětí, náladovost, podrážděnost a další projevy.

Okolnosti

Velký vliv na proces truchlení mají okolnosti úmrtí – zda je očekávané a spojené s věkem, spojené s delší nemocí, náhlé či dokonce násilné. Především náhlé, nečekané nebo dokonce násilné úmrtí je pro pozůstalé jednoznačně traumatem. Traumatická může být jakákoliv ztráta blízké bytosti, pokud jde ale o ztrátu očekávanou, máme možnost se na ni více „připravit“. Proces truchlení pak začíná ještě před úmrtím a může být méně dramatický, i když je leckdy stejně bolestný. V případě zvířecího partnera může být traumatizace o to horší, že se dramatičtěji než u lidí setkáváme s bezmocí. Umírajícímu zvířeti nemůžeme zavolat sanitku (služba první pomoci pro zvířata existuje jen v omezeném množství lokalit), veterinární péče nemusí být vždy dostupná, nebo se k ní nedostaneme včas. Odlišná bývá i reakce okolí (menší ochota pomoci, to, že i když je znám „pachatel“, často mu nehrozí žádné potrestání). Dokonce se můžeme ocitnout v situaci, kdy nás v poskytnutí pomoci našemu zvířecímu partnerovi limitují finance, prostě na to „nemáme“.  Pocity bezmoci v takových chvílích bývají zahlcující a často se s nimi snoubí další emoce – vina.

Vina

Vina se objevuje i v kontextu truchlení při ztrátě člověka, ale u zvířat se s ní setkáváme častěji, ať už v takzvaných „opravných scénářích“ – kdybych něco neudělal, kdybych něco udělal jinak, tak mohl žít – tak v kontextu toho, že u zvířat je často na nás rozhodnout o čase jejich odchodu. Takové rozhodování je většinou psychicky náročné a mnohdy spojené právě se silnými pocity viny.

Hněv

Další intenzivní emocí, která se může v procesu truchlení vynořit, je hněv. Zatímco u ztráty člověka se občas objevuje hněv i na toho, kdo nás „opustil“, u zvířat se s touto formou hněvu příliš nesetkáváme. Přirozený je hněv a nenávist obrácená proti případnému viníkovi smrti zvířete. Častý a většinou obtížněji zpracovatelný je hněv „na svět“, na to, že to prostě není fér. Objevují se otázky „proč zrovna já“, „proč zrovna moje zvíře“. Hněv může být, pokud je spojený s vinou, zaměřený i na sebe. S takovým hněvem se vyrovnává nejobtížněji, o to víc, že člověk má často pocit, že si nezaslouží žádnou pomoc.

Smutek

K truchlení prakticky neoddělitelně patří smutek, často velmi hluboký. Náš zvířecí partner nám prostě schází. Připomínají nám ho věci kolem, situace, předměty, které mu patřily, okamžiky na procházce, večerní chvíle u televize, fotky... Není výjimkou, že míváme pocit, že ho vidíme nebo slyšíme, že na okamžik zapomeneme, že už není s námi. Se smutkem se většinou pojí pláč. Je to přirozená a zdravá reakce a je dobré si na něj najít prostor, nesnažit se ho za každou cenu ovládnout. Zároveň právě pláč se může ukázat jako problematický na veřejnosti. Jisté rozpaky vyvolává i pokud se jedná o truchlení pro člověka. V případě, že jde o zvíře, můžeme se snadno setkat s nepochopením a nevhodnými reakcemi.

Emoce spojené s truchlením se mohou různě střídat, mizet i se znovu objevovat. S časem obvykle klesá jejich intenzita, „obrušují se hrany“, prodlužují se intervaly mezi intenzivními výbuchy emocí. Může, ale nemusí se dostavit smíření. Čím hustší je síť emočních vazeb, kterou člověk má, tím jednodušší může být cesta z hlubokého truchlení. Pokud byl naopak vztah ke zvířeti jedinou vazbou, která pojila člověka se světem, nejsou výjimkou ani hluboké, dlouhodobé deprese nebo dokonce myšlenky na sebevraždu.

Rituály

Průběh truchlení většinou usnadňují rituály. Ty ovšem může komplikovat to, že z hlediska společnosti jde „jenom o zvíře“. Když ztrácíme někoho blízkého, obecně platí, že je důležité se rozloučit – pokud je to možné, ještě před smrtí, pokud to nejde, tak alespoň po smrti. Rozloučení je důležité i pro děti. Provázení blízkého, ať už zvířete nebo člověka, na cestě na druhý břeh usnadňuje i v případě dětí proces truchlení a v širší perspektivě pak napomáhá zdravému vnímání smrti a smrtelnosti. Proto není dobré dítěti lhát, ať už jde o pokusy pořídit „náhradní“ stejně vypadající zvíře nebo například tvrdit, že zvíře uteklo. Na místě jsou věku odpovídající opisy smrti: zvíře odešlo „za duhový most“, změnilo se v hvězdičku na nebi a podobně. Ostatně víra v určité pokračování vztahu s milovaným zvířetem může být oporou i dospělému člověku.

V případě zvířat se často stává, že umírají ve veterinární ordinaci, někdy i na základě rozhodnutí „jejich“ člověka. V takovém případě je pro majitele, ale i pro zvíře důležitá možnost zůstat spolu až do konce. Naneštěstí se v některých veterinárních ordinacích stává, že majitele s umírajícím zvířetem odmítnou nechat, a to i u plánovaného uspání. Spíš výjimečná, byť pro zvíře a většinou i pro majitele nejohleduplnější, je možnost uspání zvířete v domácím prostředí.

Kam uložit k odpočinku

Ať už náš čtyřnohý přítel odejde ve veterinární ordinaci nebo někde jinde, přichází otázka, co s tělem. V dnešní době už existuje několik krematorií, kde můžeme většinu zvířat nechat zpopelnit. Obvykle však nenabízí žádný veřejný obřad, jen krátké, byť důstojné video z kremace. Kromě urny s popelem existuje i možnost nechat si vyrobit z části popela různé vzpomínkové předměty. Pro řadu lidí může být překážkou takového řešení vysoká cena, obzvláště pokud mají za sebou nákladnou péči o zvíře před smrtí. Další možností, jak naložit s tělem, jsou oficiální i neoficiální zvířecí hřbitovy, nebo pohřeb na vlastním pozemku. Přesto se u zvířete, na rozdíl od člověka, můžeme snadno ocitnout v situaci, kdy placené možnosti nejsou z různých důvodů dostupné a vlastní pozemek nemáme. Pak nám nezbude než tělíčko „pohřbít“ někde v lese nebo nechat ve veterinární ordinaci. U větších zvířat se můžeme při pohřbu do země dostat do konfliktu se zákonem. Pocity bezmoci, nespravedlnosti, hněvu, zoufalství, hlubokého smutku a další tak mohou ještě nabývat na síle.

Ať už samotný pohřeb dopadne jakkoliv, není to jediná možnost rozloučení. Nabízí se celá řada dalších rituálů: prosté zapálení svíčky, pouštění lampionů nebo různých plavidel po vodě, kar – smuteční hostina. Můžeme také vytvořit vzpomínkové místo, ať už je to hrob, fotka na poličce, pamětní koutek nebo třeba i oblíbené místo, kde jsme se svým zvířetem trávili čas a kam můžeme třeba přinést květiny. Veškerých rituálů by se s námi měly účastnit děti, pokud bylo zvíře i jejich partnerem. Pro dospělé může být součástí rituálu truchlení například i tetování připomínající zvířecího partnera. Závisí na hloubce a intenzitě truchlení i na osobnosti člověka, jestli se rituály stanou každoroční připomínkou odchodu zvířete, nebo zůstane jen u občasné vzpomínky při prohlížení starých fotek.

Nové zvíře

Snad jedinou „výhodou“ ztráty zvířete oproti ztrátě blízkého člověka je to, že si můžeme pořídit nové zvíře. Pro někoho je taková volba skutečně způsobem, jak se příliš nepropadnout do hlubokých vod truchlení. Ne každý je ovšem připraven přivést do svého života nového partnera. Někoho bolest zasáhne tak intenzivně, že se rozhodne si zvíře už nikdy nepořídit. Další si potřebuje projít alespoň částí procesu truchlení, aby dokázal nové zvíře do svého života přijmout. V každém případě je důležité, aby blízcí v tomto směru respektovali přání truchlícího a nepořizovali nové zvíře bez jeho souhlasu. Netlačili na něj. I s dětmi je vhodné pořízení nového zvířecího partnera probrat.

Když truchlí blízký člověk

Ztráta blízkého tvora, ať už jde o člověka nebo o zvíře (a to nejen to čtyřnohé, lidskými společníky mohou být třeba i ptáci) je vždy bolestná, někdy až traumatizující. Pokud nejsme přímo v roli truchlících, ale ztrátu prožívá někdo blízký, je důležité respektovat jeho emoce, neutěšovat, ale naslouchat. Nezlehčovat („vždyť to bylo jen zvíře“, „tak si pořiď další“...), ale nabídnout oporu, možnost svěřit se, podpořit zdravé prvky truchlení, jako je pláč nebo rituály, nabídnout konkrétní pomoc, například s pohřbem. Zkrátka být zde pro truchlícího, aby to jedno přervané vlákno ze sítě emočních vazeb nevedlo k tomu, že se přervou i ta ostatní, že se člověk propadne do beznaděje a samoty. Protože jakkoliv to může někomu znít sobecky, v procesu truchlení je nejdůležitější ne ten, který odešel, ale ten, který zůstal – truchlící.