Zabít se v patnácti. Varovně stoupá počet sebevražd dětí a mladistvých / Článek Reflexu napsaný ve spolupráci s Linkou bezpečí

„Ségra se loni v prosinci pokusila o sebevraždu. Hospitalizovali ji v Motole, tam byla asi měsíc a pak se tam ještě dvakrát po sobě vrátila, v dost krátkých intervalech,“ říká vysokoškolačka Lucie.

„Eliška měla nějaké problémy a deprese už dřív, ale myslím si, že to hodně prohloubil covid. V kombinaci s tím, že se pak nedostala na školu, na kterou chtěla. Byla z toho nešťastná. Myslím, že to byla poslední kapka,“ pokračuje Lucie.

O tom, že má Eliška potíže a je potřeba jí pomoct, rodina věděla. V průběhu pandemie covidu se tedy snažili zařídit pomoc psychologa nebo psychiatra. Když už ale někoho vůbec sehnali, tak se termíny neustále rušily a posouvaly.

„V listopadu měla sezení u psychiatričky v obvodu. Ale v podstatě tam jen přišla, mluvily spolu asi čtvrt hodiny a ségra odešla s receptem na léky. Nikdo podrobněji nezjišťoval, co a jak,“ dodává Lucie.

Asi měsíc nato spolykala Eliška celé platíčko léků, které dostala, a skončila v nemocnici. Za zhruba dva týdny po propuštění to udělala znovu, po třetím návratu domů se pokusila za pět dnů otrávit potřetí.

Alarmující data

Jak ukazují nejen data Linky bezpečí, psychické zdraví dětí a mladistvých se od začátku pandemie covidu zhoršilo a spolu s tím alarmujícím způsobem narostla i problematika sebevražd.

„Meziročně jsme v roce 2021 na téma sebevraždy zaznamenali 3014 kontaktů, což bylo o 35 procent více než o rok dřív, a dokonce o 63 procent víc než v roce 2019. Oproti roku 2018 tak máme nárůst dokonce o 118 procent. A právě sebevraždy jsou aktuálně nejčastější téma, které u nás řešíme,“ sdělila Reflexu Kateřina Lišková, vedoucí odborných služeb Linky bezpečí.

Sebevraždy jsou nejčastější téma i kvůli tomu, že jsou přidružené k mnoha jiným psychickým problémům.

Nejčastěji se hovory na Lince týkají sebevražedných myšlenek, následně tendencí a nakonec pokusů. Podobné myšlenky bývají spojené s těžkou životní situací, nově způsobenou právě i dopadem pandemie covidu, nebo s duševním onemocněním.

„Potom jsou to také situace, kdy došlo k traumatu – třeba úmrtí blízké osoby. Často o sebevraždě uvažují oběti trestných činů, primárně jde hlavně o znásilnění. To je těžký zásah do života jakéhokoliv člověka, a o to víc mladého. Je to něco, co se složitě integruje do žití, a proto mnozí vidí sebevraždu jako možný únik – jako způsob, jak uniknout studu, ponížení, a vlastně často to vidí jako jedinou cestu,“ pokračuje Kateřina Lišková.

To rozchodíš

K sebevraždám také tendují oběti šikany. Ty odchod ze světa vidí jako prostředek zbavit se velmi ponižující situace. A protože se šikana přesunula více do on-line prostředí, její průběh mívá daleko horší formu.

„Když probíhala šikana ve škole, většinou i ve škole skončila, doma byl klid. Kdežto kyberšikana je s vámi pořád, neuniknete před ní,“ vysvětluje Lišková s tím, že má logicky i širší dosah, neboť se může lehce šířit mezi počet sledujících v podstatě nekonečný, a tím pádem se násobí i pocit ponížení.

„Rizikové bývají i rozchody partnerů, zejména pokud jde o první vážnější vztahy. Mladiství jsou po rozchodu velmi zklamaní, cítí se osamocení a mají pocit, že už si dalšího partnera nikdy nenajdou, že pro ně skončil svět. Tyto jejich pocity podporuje i fakt, že mladí lidé mají tendence vidět v dospívání vše hodně černobíle,“ uvádí Lišková.

A dodává, že navíc právě rozchod bývá obvykle nejbližším okolím bagatelizován slovy „to rozchodíš“ nebo „najdeš si brzy někoho jiného“.

„Mladiství se tak cítí nepochopení. Dítě, jemuž někdo umře, je všemi opečovávané, ale rozchod? Přitom může jít také o těžkou ztrátu. Dospívající si ji potřebuje prožít, protože přišel o blízkého člověka, ke kterému se upínal, s nímž možná dokonce plánoval budoucnost. Pokud to okolí bagatelizuje, neumožní mu se s tím řádně vyrovnat,“ doplňuje Kateřina Lišková.

Na straně života

„Někdy děti potřebují o myšlenkách na sebevraždu jen mluvit, protože se s nimi nelze svěřit blízkým. Těžko se říká mámě, že už tu nechcete být,“ přibližuje Lišková své zkušenosti právě z Linky bezpečí. „Pak jsou ale i hovory, kdy zjistíme, že volající už má plán, má například sesbírané nějaké nástroje, kterými si chce ublížit. A pak jsou situace, kdy už jde dokonce o započatý pokus,“ vysvětluje.

„V takové chvíli mapujeme například, kolik prášků daný člověk spolykal, komunikujeme s toxikologicko-informačním střediskem, kde se snažíme zjistit, jestli je to život ohrožující stav a jestli třeba máme vůbec prostor se s tím člověkem ještě bavit, zda vnímá, jak mu můžeme pomoct, a podle toho dále postupujeme. Snažíme se pak samozřejmě i zjistit, kde dítě je, a vyslat záchranku,“ popisuje práci „linkaře“ Lišková.

„Silné příběhy pro mě byly zejména ty první. Volal například chlapec, že je u lomu a přemýšlí nad tím, že skočí. Podle signálu jsme s policií dohledávali, kde jde. Byl pod vlivem alkoholu a prášků a vy pak jen cítíte, že ho ztrácíte. Máte strach, aby pomoc dojela včas. Tehdy se to naštěstí povedlo. Ale ten moment, když bylo nějakou dobu ticho, než se ozval policista ze zásahu, byl hrozný.“

Kateřina Lišková také upozorňuje na velký problém, jenž bude podle ní dál narůstat – a tím je nedostatek profesionálů, kteří by dětem a mladým lidem v podobných situacích včas pomohli.

Nic než hašení požárů

„Většina dívek, jež k nám na oddělení v poslední době přijímáme, má sebevražedné myšlenky a necelá polovina z nich má sebevražednou zkušenost. Nehospitalizujeme už v podstatě nic jiného,“ říká primářka lůžkové péče dětské psychiatrické nemocnice v Lounech Fabienne Kosová.

Je unavená. Stejně jako řada dalších psychiatrů v podstatě už jen hasí požáry – ty nejtěžší případy, tedy sebevraždy. Na jiné „diagnózy“ totiž už není prostor, neboť dětských psychiatrů je zoufalý nedostatek.

„V poslední době jsme tak přetížení, že přebíráme v podstatě jen přepady z dětských oddělení, zřídkakdy vezmeme někoho ,z ulice‘. Nestíháme to, takže se nám hromadí případy, které čekají, až budou přijaty,“ přiznává primářka Kosová.

V dětské psychiatrické nemocnici v Lounech mají 50 lůžek, polovinu pro chlapce, druhou pro dívky. Na 25 lůžek připadá jeden lékař. Pro jiné než ty nejtěžší případy není místo.

Podle zkušenosti Kosové sebevražedné pokusy převládají zejména u dívek, jež jsou obecně křehčí a covidové lockdowny u nich často katalyzovaly a „odhalily“ hraniční poruchy osobnosti.

I na Linku bezpečí volají více dívky, podle Liškové to ale neznamená, že sebevraždy nejsou i problémem chlapců.

„Pokud bychom mohli vzít třeba i ty případy dětí či mladistvých, kteří se v začátku například sebepoškozují, tak by jim bylo možné pomoct a už by nemuselo dojít k sebevraždě. Dětských psychiatrů je nás ale po celé republice v ambulancích jen necelá stovka,“ říká vysíleně Fabienne Kosová.

Už je pozdě

„Není to alarmující situace, je už pozdě,“ dodává primářka Kosová.

„Za sebe můžu říct, že v ambulanci jsem musela objednat toho, kdo volal v červnu, na listopad, to byl první volný termín. A jako já to má většina z nás. Buď budeme léčit nekvalitně a pacienta si objednávat jednou za rok, nebo se pokusíme skutečně pomoct aspoň těm, na něž máme kapacity, aby to aspoň k něčemu bylo. Je spousta dětí, které by potřebovaly naši pomoc, ale my nejsme schopni jim ji poskytnout,“ říká Kosová.

I ona vidí původ zhoršení vážnosti případů v době covidu, kdy byly děti izolované od školy a kamarádů, často zůstaly zavřené samy doma a ze dne na den se změnil styl jejich života. „Další aktuální problém, který vidím, je určitá bezhraničnost. Děti v podstatě nemají žádné hranice, nemají v mnoha rodinách určené, co ještě mohou, co je správné a co už ne. Testují, kam až můžou zajít. Co ještě se dá vyzkoušet. Když to zjednoduším, tak dokud byl svět ještě normální, tak se sebevraždilo kvůli nešťastné lásce, dnes už i jen proto, že jsem ráno špatně vstal,“ krčí rameny primářka.

Uvádí, že dříve byly důvodem k sebevraždám zejména velké emoční zlomy, nejčastější z nich byla právě nešťastná láska. Dnes ale důvodem k sebevraždě, jak se zdá, žádná taková zlomová věc často být nemusí. Přispívá k tomu v současné době podle ní všechno, od internetu až po válku na Ukrajině.

„Velmi mocné jsou také sociální sítě. Bleskově předávají veškeré informace a následky jsou strašné. Když člověk hledá, tak najde cokoliv – jak se zabít, čím se říznout a kam… Něco pak dítě nebo mladistvý udělá jen proto, že si na sociálních sítích přečte, že někdo skočil pod vlak. Tak to zkusí taky,“ dodává primářka Kosová.

Otazníky

Z toho všeho vyplývá, že je čím dál tím složitější případným pokusům o sebevraždy zabránit. Své o tom vědí na jedné pražské střední škole, kde zkraje loňského roku došlo hned ke dvěma sebevraždám.

„V obou případech to byli maturanti, v obou případech krátce předtím v pořádku komunikovali jak se školou, tak s rodinou,“ popisuje ředitel školy Radko Sáblík.

Jeden ze studentů ještě mluvil s třídním učitelem a domlouvali si schůzku kvůli brigádě. V druhém případě si student dva dny před tím, než spáchal sebevraždu, pečlivě omlouval absenci. „To nejsou věci, které by nasvědčovaly, že se má něco takového stát. V obou případech odešli ráno podle tvrzení rodin bez nějakých velkých problémů. A večer je našli,“ vypráví ředitel Sáblík. „Pokud vím od rodin, tak ani v jednom případě se nenašla příčina,“ dodává. Příčinu nevypátrali ani ve škole mezi spolužáky.

„Ani v jednom případě tam nebyl těžký stres, například z náhlého rozchodu, nebo školní neúspěch či něco v rodině. Samozřejmě, jistě to nikdy nezjistíte, vše ale vypadalo v pořádku. Oba byli vnímaví a chytří a hodně o věcech přemýšleli, to byl jejich společný rys. Oba zdraví, spíš veselejší povahy. Školou procházeli bez problému, jeden s vynikajícími výsledky, druhý s dobrými. Neměli nikdy žádné studijní problémy ani problémy se spolužáky, naopak někdy za jiné studenty mluvili. Patřili v daných třídách spíše k těm dominantnějším, nebyli to ani kašpárci, ale ani suchaři. Byli to zdánlivě vyrovnaní lidé, kteří dokázali řešit věci s nadhledem. Nikdo by do nich neřekl, že by mohli něco takového udělat,“ popisuje studenty ředitel.

Je stále vidět, že i jeho jejich náhlý odchod velmi zasáhl.

„Je velmi obtížné o těchto věcech mluvit, právě i s ohledem na to, abychom ostatním nedávali návody,“ přiznává Sáblík.

Když nemá kdo pomoci

Právě riziko nápodoby prý bylo pro školu největším strašákem. Mezi jednotlivými sebevraždami byl odstup asi měsíc, podle všeho se studenti neznali, maximálně se potkávali na chodbě. Všichni se proto obávali, že by mohlo dojít i k další sebevraždě. Sháněli proto do školy školního psychologa. Neúspěšně.

„Podle šablon je to práce garantovaná jen na dva nebo tři roky za malý plat. Takže žádná záruka do budoucna. Druhá věc je, že tihle odborníci zkrátka nejsou, nebyli jsme schopni nikoho sehnat,“ vysvětluje ředitel Sáblík.

Problém ale není jen v nedostatku školních psychologů. Složité je dostat se i k následné péči, pokud se dítě nebo mladistvý o sebevraždu pokusí. „Je to jako na houpačce, někdy je to lepší, někdy rizikovější,“ popisuje Lucie, jak se nyní vede její sestře, jejíž příběh jsme popisovali na začátku.

„Zároveň se mi ale zdá, že si z toho odnesla spíš víc špatných zkušeností. Neměla předtím moc kamarády a při pobytu v nemocnici se sblížila s lidmi, co tam byli také hospitalizovaní, mnohdy i opakovaně, a přijde mi, že to pro ni bylo trochu toxické prostředí. Mám z toho smíšené pocity. Chápu, že spolu vzpomínají na to, co se stalo, ale zároveň se točí ve svém kruhu,“ říká Lucie.

Její sestra Eliška byla během hospitalizace svědkem řady incidentů, kdy na oddělení i přes kontroly někdo propašoval žiletku a pořezal se nebo tam pronesl kuchyňský nůž.

„Podle mě jí to prostředí nepomohlo. Když tam byla podruhé, byla na pokoji se slečnou, jež experimentovala s tvrdými drogami. Někteří náctiletí, co tam byli, chodí krást do obchodů. S touhle skupinou byla pak ségra po popuštění někdy venku pít, přitom na to nikdy předtím nebyla a samozřejmě to není dobré na ty léky,“ dodává s obavami v hlase Lucie.

Eliška kvůli svým problémům musela přerušit středoškolské studium, od září nastupuje zpět. „Je to ale hrozně těžké i pro nás v rodině,“ svěřuje se její sestra Lucie. „Na jednu stranu víme, že má Eliška problém. Ale také máme občas pocit, že deprese jsou univerzální odpovědí na všechno, i jako výmluva.“
Rodina se podle ní musí vyrovnat s tím, že má Eliška výkyvy nálad, ale je obtížně rozlišitelné, zda jsou způsobené depresí, či pubertou. Systémově také chybí opora.

„Podpora pro rodiče a rodinu, jak s Eliškou pracovat, co dělat, chybí,“ říká Lucie.

Měla jsem pocit, že doktoři dělají, že ten problém jsme my jako rodina, a přijde mi, že ignorovali, co jsme říkali. I na sociálních sítích je pak hodně v tomto směru rodina obviňovaná. Neříkám, že jako rodina jsme stoprocentní. Vnímám, že jsme udělali chyby, ale zároveň mi to přijde hrozně nefér.“

Lze tedy pokusům o sebevraždu předcházet?

Odborníci se shodnou na tom, že u dětí a dospívajících je důležité si všímat změn nálad, a zejména s nimi komunikovat. Někdy to ale může být složité, protože děti si své pocity nechávají často pro sebe.

„Když k nám na Linku děti volají, nezřídka říkají, že to rodičům povědět nemůžou, protože by jim ublížily nebo přidělávaly starosti. Taky se setkáváme s tím, že jim dítě cosi naznačilo, ale rodiče to bagatelizovali – jsou v pubertě a vyrostou z toho. Někdy se stává i to, že odpověď byla, že dítě k nikomu nevezmou, protože by se okolí smálo, že mají doma blázna,“ říká Kateřina Lišková a potvrzuje, že téma psychických potíží a sebevražd dětí je zkrátka tabu.

Přitom pokud si už dítě o pomoc řekne, znamená to, že muselo překonat velkou bariéru obav. Je pak klíčové, jak rodič zareaguje.

„Rodiče si musí uvědomit, že není ostuda říct si o pomoc ani vzít své dítě k psychologovi či psychiatrovi,“ pokračuje Lišková.

Zároveň dodává, že někdy je to pro rodiče šok, že má jejich dítě takové myšlenky. Je ale potřeba, aby nesoudili, nehledali, na koho to hodit, ale naopak pochopili, co dítě prožívá. „Neměli by se hlavně obviňovat. Je potřeba, aby to dospělý zpracoval a byl připravený dítěti pomoc poskytnout. Spolu to pak můžou zvládnout,“ říká Lišková.

Koneckonců i rodiče mohou využít speciální anonymní rodičovskou Linku bezpečí, pokud potřebují pomoci.

„Zda mluvit, nebo ne o sebevraždách dětí a mladistvých je bohužel etické dilema. Ani odborníci se na tom neshodnou. My za Linku toto téma nemedializujeme, zejména kvůli riziku nápodoby. Na druhou stranu je ale nutné přicházet s nějakou detabuizací tématu duševního onemocnění, duševních potíží a toho, co to s sebou někdy nese,“ přiznává Kateřina Lišková.

Je to o to důležitější, že se rozhodně nedá příliš očekávat změna současného, alarmujícího trendu, a tím i snižování rizika sebevražd.

Článek byl publikován v časopisu Reflex 28. 8. 2022, autor Tereza Koudelová