Linka bezpečí | Sport je efektivní prevence duševního zdraví

Sport je efektivní prevence duševního zdraví

Sport a pravidelný pohyb sehrává zásadní roli nejen ve fyzickém zdraví, ale také jako prevence duševního zdraví jak u dětí, mladých lidí tak i u dospělých. Pomáhá totiž uvolňovat stres, zpracovávat emoce a celkově zlepšovat psychickou pohodu.

Pro děti je obzvlášť důležité budovat pozitivní vztah k pohybu a ke svému tělu, ale také k jeho limitům, aby pohyb vnímaly jako příjemnou součást svého života a ne jako povinnost. Pro každé dítě je důležité, aby mělo dostatek pohybu, ve kterém nebude příliš omezováno. Děti (a nejen děti) si pohybem mohou odžít a odventilovat spoustu nahromaděných emocí a stresů, které v průběhu dnů zažívají.

Má to ale háček

Malé i velké děti by se měly při (a po) těchto aktivitách cítit dobře. To se lehko řekne, ale co to obnáší? Co doporučujeme? Sport může být vnímán jako jasně definovaná činnost, která se pojí především s pohybem, danými pravidly a soutěží. Z tohoto pohledu by dítě nemělo začít sportovat dřív, než je schopno zvládnout dotyčný pohyb a pochopit a dodržet jeho pravidla. To u některých sportů může nastat až ve školním věku.

Začít můžeme ale ještě před tím

Pokud se ale podíváme na sport trochu širším pohledem a zahrneme tam další důležité prvky, jako je trénink, dobrá motivace a získání obecnějších návyků (jako je hrát fér, umět prohrát apod.), můžeme začít velice brzy. V podstatě od batolat. Samozřejmě, že se naše „výuka“ musí přizpůsobit věku, popř. individuálním možnostem dítěte (ale i našich).

Jak začít konkrétně?

Jako dospělí můžeme dětem nabízet různorodé možnosti rozvoje (od kutálení míčem po překážkovou dráhu postavenou v lese). Je fajn být připravený na to, že to třeba nemusí v danou chvíli fungovat (náš Pepíček bude prostě kutálet míčem o něco později než Toník odvedle) a aktivity nabízet opakovaně. Důležité také je nebrat si osobně, když je dítě nebude následovat nebo umět dle našich představ. A také mít na mysli, že děti a zvláště ty menší citlivě reagují právě na naše prožívání. Takže, když po 5 minutách, kdy jim nejde hodit správně míček (rozjet se na odrážedle apod.), vypěníme, tak se nejenom nic nenaučí, ale mohou získat i odpor k tomu to znovu zkoušet (nebo s námi zkoušet).

Pro nácvik různých sportů platí, že je dobré je nechat tzv. odležet. A to doslova. Můžeme strávit odpoledne pobíháním za kolem dcerky, která se ne a ne sama rozjet. Pak se vyspí a druhý den je pokrok o mnoho větší, než bychom čekali. Roli hraje proces učení, svalová paměť a také úplně obyčejná regenerace. A je zde opět důležitá naše trpělivost a vyvarování se komentářů typu: „To snad zvládne lépe i náš pes“ a „Snad ani není naše, když je takové tele…“

Shrňme si to:

  • Vědomě pracujte se svými nároky a očekáváním od dětí. Uvědomme si, že v dětství je rozvoj pohybových dovedností u každého dítěte velice individuální záležitostí a neznamená nic jiného, než že jsme každý jiný, což je pro svět fajn.
  • Pozorně při sportování sledujte, jak jsou na tom děti se svou kapacitou (fyzickou i psychickou) a podle toho se rozhodujte, zda je ještě trochu vyhecovat, ať to znovu zkusí nebo je jen pochválit za snahu a dát si pauzu.
  • Zvláště u menších dětí je třeba mít vyšší prioritu v rozvoji obecných pohybových dovedností a radosti ze sportu než drilovat konkrétní sport s ambicí budoucího vrcholového sportovce.
  • Všímejte si, co se konkrétnímu dítěti daří, co ho baví a co by chtělo vyzkoušet. Mluvte s ním o tom a společně se domlouvejte, co zkusí.
  • Podporujte dítě v jeho rozhodnutí dát se určitým směrem a udělat s ním jasnou domluvu (např. chceš zkusit florbal, ok, zaplatím příspěvky za půl roku a to je minimální doba, kdy tam budeš docházet).
  • Kromě zúročení přirozeného talentu myslete i na rozvoj dalších důležitých vlastností – vytrvalosti, férovosti, uznání chyby.
  • Myslete i na svou kapacitu a schopnosti (např. byť jsem skvělý lyžař, vím, že jako učitel za moc nestojím, nemám trpělivost apod.) a podle toho delegovat výuku daného sportu na profesionály.
  • Rozvíjejte u dětí citlivě jejich schopnost závodit, poměřovat se s ostatními, prohrát. Základem je dávat postupně možnost si vše vyzkoušet. Pokud dítě prohraje, neberte mu pocity lítosti nebo vzteku. Pojmenujte je s pochopením a jděte příkladem v tom, jak se s porážkou vyrovnat. Není to příjemné, ale svět se nezboří. Neznamená to, že je všechno špatně apod. A pokud dítě chce, tak s ním mluvte o případných příčinách. (Druhý byl starší, neumí to ještě tak dobře, druhý je prostě lepší atd.). Někdy pomáhá připomenout, v čem byl i tak dobrý, že je super, jak se snažil, dal do toho všechno.

Zdravý vztah ke svému tělu, k pohybu a ke sportu od útlého věku může mít zásadní vliv na pozdější schopnost vyrovnávat se s náročnými situacemi a stresy v životě.

A co puberta?

Tomuto období se nevyhneme a bývá často provázené tzv. krizí motivace. Puberťáci mají často tendenci odstupovat od svých dlouhodobých aktivit a zájmů všeho druhu a získaný čas věnovat jiným prioritám (trávení volného času s kamarády, odpočinek). A pak nastávají složité a emočně vypjaté chvíle pro všechny zúčastněné. Rodiče mají svůj pohled (děláš to už tak dlouho, tolik času a energie jsi tomu věnoval, jsi na dobré úrovni, teď to všechno zahodíš) a dospívající taktéž (dělám to už 6 let jenom kvůli vám, nebaví mě to, bolí mě z toho záda, nemám na nic jiného čas, to není život).

Co nám tedy zbývá? Není toho málo, a může to být dobrá zkušenost pro všechny bez ohledu na výsledek. Doporučení je následující:

  • Dobře si nejdřív ujasnit pro sebe (ideálně s druhým rodičem), co je ve hře (zda z pohledu celé „kariéry“ našeho dítěte má smysl trvat na zachování objemu tréninků, jaká očekávání jsou do budoucna reálná, na jaký kompromis jsme eventuálně ochotni přistoupit)
  • Konzultovat danou ztrátu motivace s trenérem dítěte, on nám může poskytnout další pohled.
  • Domluvit si s dítětem rozhovor se záměrem vyjednání dalšího postupu (ve vhodném čase i místě a se záměrem si otevřeně vyslechnout jeho názor i případné návrhy).
  • Dát si čas na rozmyšlenou (možnou konzultaci s druhým rodičem).
  • Následně navrhnout finální podobu dalšího sportování dítěte tak, abyste ji mohli všichni akceptovat.

Jako rodiče můžeme zkusit více zohlednit specifika tohoto vývojového období. V něm má hlavní prioritu rozvíjení mezilidských vztahů, hledání a pochybování o vlastní identitě. A také nestrukturované nicnedělání, ve kterém ale spousta věcí dosedá, kam má a puberťáci nabírají sílu dělat další kroky k dospělosti.

Na druhou stranu je pro něj typický pocit, že vše zvládnu, nic není nemožné. A od toho jsme tu my rodiče, kteří pevně a laskavě nastaví hranice a pravidla a unesou nelibost. I to je důležitý faktor pro život i sport – zvládnout překonat překážky a umět dodržet slovo.

Závěrem

Pro ty, co dočetli až sem, chci vyzdvihnout důležitost vedení dětí k pohybu, kterou zřejmě sdílíme. Ovládat dobře svoje tělo, umět se pohybem odreagovat na jedné straně a učení se zdravé soutěživosti a férovosti na straně druhé se neztratí nikomu.

Proto sportu zdar a správnému vedení k němu zvláště!

Kam pokračovat dál

Videa, články, podcasty

Pochybovat o sobě je běžná součást dospívání