Moje dítě se řeže! Co dělat?!
Čeho se vyvarovat a o co se naopak snažit
Malé i velké děti by se měly při (a po) těchto aktivitách cítit dobře. To se lehko řekne, ale co to obnáší? Co doporučujeme? Sport může být vnímán jako jasně definovaná činnost, která se pojí především s pohybem, danými pravidly a soutěží. Z tohoto pohledu by dítě nemělo začít sportovat dřív, než je schopno zvládnout dotyčný pohyb a pochopit a dodržet jeho pravidla. To u některých sportů může nastat až ve školním věku.
Pokud se ale podíváme na sport trochu širším pohledem a zahrneme tam další důležité prvky, jako je trénink, dobrá motivace a získání obecnějších návyků (jako je hrát fér, umět prohrát apod.), můžeme začít velice brzy. V podstatě od batolat. Samozřejmě, že se naše „výuka“ musí přizpůsobit věku, popř. individuálním možnostem dítěte (ale i našich).
Jako dospělí můžeme dětem nabízet různorodé možnosti rozvoje (od kutálení míčem po překážkovou dráhu postavenou v lese). Je fajn být připravený na to, že to třeba nemusí v danou chvíli fungovat (náš Pepíček bude prostě kutálet míčem o něco později než Toník odvedle) a aktivity nabízet opakovaně. Důležité také je nebrat si osobně, když je dítě nebude následovat nebo umět dle našich představ. A také mít na mysli, že děti a zvláště ty menší citlivě reagují právě na naše prožívání. Takže, když po 5 minutách, kdy jim nejde hodit správně míček (rozjet se na odrážedle apod.), vypěníme, tak se nejenom nic nenaučí, ale mohou získat i odpor k tomu to znovu zkoušet (nebo s námi zkoušet).
Pro nácvik různých sportů platí, že je dobré je nechat tzv. odležet. A to doslova. Můžeme strávit odpoledne pobíháním za kolem dcerky, která se ne a ne sama rozjet. Pak se vyspí a druhý den je pokrok o mnoho větší, než bychom čekali. Roli hraje proces učení, svalová paměť a také úplně obyčejná regenerace. A je zde opět důležitá naše trpělivost a vyvarování se komentářů typu: „To snad zvládne lépe i náš pes“ a „Snad ani není naše, když je takové tele…“
Tomuto období se nevyhneme a bývá často provázené tzv. krizí motivace. Puberťáci mají často tendenci odstupovat od svých dlouhodobých aktivit a zájmů všeho druhu a získaný čas věnovat jiným prioritám (trávení volného času s kamarády, odpočinek). A pak nastávají složité a emočně vypjaté chvíle pro všechny zúčastněné. Rodiče mají svůj pohled (děláš to už tak dlouho, tolik času a energie jsi tomu věnoval, jsi na dobré úrovni, teď to všechno zahodíš) a dospívající taktéž (dělám to už 6 let jenom kvůli vám, nebaví mě to, bolí mě z toho záda, nemám na nic jiného čas, to není život).
Co nám tedy zbývá? Není toho málo, a může to být dobrá zkušenost pro všechny bez ohledu na výsledek. Doporučení je následující:
Jako rodiče můžeme zkusit více zohlednit specifika tohoto vývojového období. V něm má hlavní prioritu rozvíjení mezilidských vztahů, hledání a pochybování o vlastní identitě. A také nestrukturované nicnedělání, ve kterém ale spousta věcí dosedá, kam má a puberťáci nabírají sílu dělat další kroky k dospělosti.
Na druhou stranu je pro něj typický pocit, že vše zvládnu, nic není nemožné. A od toho jsme tu my rodiče, kteří pevně a laskavě nastaví hranice a pravidla a unesou nelibost. I to je důležitý faktor pro život i sport – zvládnout překonat překážky a umět dodržet slovo.
Pro ty, co dočetli až sem, chci vyzdvihnout důležitost vedení dětí k pohybu, kterou zřejmě sdílíme. Ovládat dobře svoje tělo, umět se pohybem odreagovat na jedné straně a učení se zdravé soutěživosti a férovosti na straně druhé se neztratí nikomu.
Proto sportu zdar a správnému vedení k němu zvláště!
Videa, články, podcasty
Čeho se vyvarovat a o co se naopak snažit
Může se stát, že trpím poruchami příjmu potravy a nevím o tom?
Pochybovat o sobě je běžná součást dospívání
Kdy zpozornět a jak postupovat, když dítě hovoří o vlastní smrti