Sexualita s nálepkou „big tabu“. Dospívajícím s postižením může důvěrník pomoci erudovaněji než rodič.

Jaké jsou překážky na cestě k informovanosti?

Každý člověk ve společnosti má právo na informace, které vedou k plnohodnotnému životu. A do plnohodnotného života patří prožívání vztahů a vlastní sexuality. Vyznat se ve vztazích je náročná kapitola sama o sobě. Co když se mi líbí spolužák nebo spolužačka? Kdy a jaké doteky jsou už nevhodné? Jak se můžu chovat mezi cizími lidmi? A jak oni ke mně? Jak to chodí na internetu, co když mi někdo posílá srdíčka a chce moje nahé fotky? To jsou složité otázky i pro děti bez postižení. Děti a dospívající s postižením potřebují k porozumění svého průvodce. Tím může být třeba rodič, nebo sexuální důvěrník v sociální službě.

Důvěrník jako učitel

Během dospívání by mělo dítě získávat povědomí o tom, co je vhodné a nevhodné chování, co patří na veřejnost a co do soukromí. Mělo by získat dostatek srozumitelných informací o vztazích a sexualitě jako prevencí sexuálního zneužití. Dospívající musí znát intimní místa – svá, i ostatních a dokázat je respektovat. Dospívající má postupně a srozumitelnou formou získávat informace o tom, co znamená dospělost, od kdy může mít člověk sex, co sex znamená, jak na to, aby byl bezpečný. Také ale jak poznat souhlas, jak ho (ne)dát. K těmto informacím má dospívající s postižením velmi ztíženou cestu.

Děsivé účinky léků nemusí přijít. Smysl má prevence a být v obraze.

Bohužel, cesta na místo k informovanosti vede mnohdy rovnou k medikaci. Rodič tápe, nezná možnosti a neví, kde se může informace dozvědět. Když rodič přijde za lékařem a sdělí mu, co s dítětem zažívá, místo rady se mu dostane recept.

V zahraničí (např. Velká Británie, Německo, Irsko, Itálie, Nizozemsko) od předepisování léků k potlačení sexuality upustili ve druhé polovině 20. století. Medikaci zmíněné země považují za neetickou a nevhodnou. Využívají ji pouze v krajních případech (tj. u pachatelů sexuálních trestných činů).

To, že vedlejší účinky léků jsou děsivé to se rodič od lékaře nedozví. Může dojít například k zastavení puberty, hormonální nerovnováze, k nevratným změnám na těle. Nedozví se ani, že existují sociální služby, ve kterých začíná mít své místo tzv. sexuální důvěrník.

Rodič by se měl ptát sociálních služeb, které už využívají, zda mají sexuálního důvěrníka a jak přistupují k tomuto tématu. Pokud sociální služba odpoví, že to téma je zbytečné řešit a mají k tomu negativní postoj, je to alarmující.

Rodiče se mohou obracet například na Poradnu v organizaci Rytmus, která poskytuje široké spektrum služeb pro lidi s mentálním postižením. Od služby Podpora samostatného bydlení až po Sociální rehabilitaci. Pro rodiče může být skvělou příležitostí k osamostatňování jejich dospívajícího dítěte služba Tréninkový byt nebo Tranzitní program. Více informací o službách Rytmusu.

Konkrétní tipy pro rodiče:

• Rodiče by měli dítěti i přes jeho postižení předávat informace – přirozeně, tempem dítěte, nespoléhat na to, že mu informace o těle, sexualitě, vztazích „samy dojdou“. Je dobré o těchto tématech mluvit s dítětem v soukromí, protože některé informace jednoduše nepatří na veřejná místa.
• Rodiče by měli od určitého věku, nejlépe se začínající pubertou, dopřát dítěti soukromí. Například v pokoji nebo v koupelně. Dítě může začít objevovat své tělo, sahat si na svá intimní místa. Neříkat dítěti, že dělá něco špatně, ale dát mu najevo, že je to v pořádku, ale je potřeba mít soukromí.
• I přesto, že dítě potřebuje pomoc s hygienou, měl by rodič mluvit o tom, že se intimních míst dítěte dotýkat nemůže každý. Rodič může vymezovat své intimní zóny, aby dítě pochopilo, že se na jeho těle nacházejí také.
• Nejen rodiče, ale vlastně celá rodina, by měla dítěti nastavovat hranice s respektem, nikoli dětem tolerovat veškeré chování. Například když se chce 9letý chlapec dotýkat prsou své matky, měla by tyto doteky odmítat.
• Rodiče by měli ke svému dítěti přistupovat jako k dospívajícímu / dospělému, a podporovat jeho identitu. Např. nechávat vybrat oblečení pro dospělé apod.
• Situace může být pro rodiče velmi obtížná v průběhu celého dospívání a vývoje dítěte. Rodičovská linka poskytuje poradenství nejen v krizích a je to pro všechny rodiče a pečující osoby.

Dítě s těžším postižením?

Rodiče dětí s těžším postižením svým dětem věnují obrovskou péči a může pro ně být nepředstavitelné brát své dítě jako dospělého ve všech směrech. Ale i dítěti nebo dospívajícímu s těžkou formou postižení mohou být hranice nastavovány a spoustu toho lze názorně vysvětlit pomocí pomůcek. Vždy jde ale o individuální přístup a poznání konkrétního člověka a toho, co potřebuje.

Lidé s těžkým postižením patří do zvlášť zranitelné skupiny a mohou se snadno stát obětí sexuálního zneužití. Právě proto má osvěta smysl.

Svéprávnost je jen zdánlivě nesouvisející téma

Jak souvisí svéprávnost se vztahy a prožíváním sexuality? Mohlo by se zdát, že to spolu absolutně nesouvisí. Ale chyba lávky. Člověk, který má omezenou svéprávnost, může navazovat vztahy a prožívat vše, co k tomu patří. Láska ani sex nejsou právní jednání a žádný soud to omezit nemůže. Soud může omezit např. podepisování smluv, vstup do manželství, volební právo, nakládání s financemi atp. V rozsudku o omezení svéprávnosti se dá dočíst, v čem konkrétně soud svéprávnost omezil a proč.

Člověk, který má omezenou svéprávnost, získá opatrovníka. Ten může být buď veřejný (úředník), nebo to může být rodič, nebo blízká osoba. Ale ani ten nemá právo zasahovat do toho, jaké bude mít konkrétní člověk vztahy.

Dlužno říci, že omezení svéprávnosti není jediná cesta. Jsou tu alternativy k omezení svéprávnosti - např. smlouva o nápomoci, zastoupení členem domácnosti nebo opatrovnictví i bez omezení svéprávnosti. Všechny tyto alternativy schvaluje soud. Více se mohou rodiče dozvědět v Poradně (jedné ze služeb organizace Rytmus).