Sebepoškozování ve škole z perspektivy učitelů

Na začátek si shrňme, co přesně sebepoškozování je, k čemu slouží a jaká nese rizika. Jde o záměrné sebeubližování, nejčastěji řezání, pálení či bouchání. Cílem je ulevit si od náročných pocitů, či naopak od pocitů prázdnoty, se kterými si dotyčný člověk neví rady. U sebepoškozování není záměr se zabít, ani nejde o aktivitu vedoucí k sexuálnímu vzrušení či dekoraci těla (tetování či piercing). Velkým rizikem je vznik závislosti, a to ve smyslu závislosti jako na látkových drogách – člověk si musí ubližovat stále častěji a intenzivněji, aby zažil úlevný efekt. Druhým zásadním rizikem jsou sebevražedné myšlenky, které se u sebepoškozujících se v naprosté většině objeví, často vedoucí až k sebevražedným pokusům. Děti a dospívající o rizicích mnoho nevědí, je proto potřeba o nich otevřeně mluvit.

Otevřít téma neznamená nabádat k činu

Někdy se u učitelů a dalších dospělých pracujících s dětmi setkáváme s obavou, zda rozhovorem na téma sebepoškozování, či realizací preventivního programu nerozdmýchají toto rizikové chování. Rozumím těmto úvahám, před 10 či 15 lety by bylo na místě se nad nimi zamýšlet. Dnes je ale situace zcela odlišná, děti a dospívající zhruba od druhého stupně o sebepoškozování vědí, často znají někoho, kdo si ubližuje. Toto téma ve společnosti již přítomné je a je na místě o něm včas a otevřeně mluvit, edukovat o rizicích a nabízet zdravé alternativy ke zvládání náročných pocitů. Téma je možné otevřít na třídnických hodinách, v rámci výchovy ke zdraví či v jiném vhodném předmětu.

Katastrofický scénář mnoha učitelů spočívá v tom, že se při vyučování někdo z jejich žáků či studentů sebepoškodí. Není se čemu divit, je to náročná a ohrožující situace. V dnešních dnech je však třeba s ní počítat, připravit si plán, co dělat.

Připravte si plán

1. Dítě si chce ublížit o přestávce/v hodině. Vzít si ho stranou, zeptat se, co mu pomáhá, aby si neublížilo, nabídnout aplikaci Nepanikař či volání na Linku bezpečí 116 111.
2. Vidím čerstvé zranění: oslovit žáka, doporučit mu, aby si zranění ošetřil, nabídka rozhovoru, nebo domluva, kdy si o sebepoškozování společně promluvit.

Pokud zranění krvácí hodně (víc než obvykle), obracet se na lékaře. Může jít o návštěvu lékaře s přivolanými rodiči, či o ošetření záchranáři po zavolání 155. Až bude možnost, vrátit se k rozhovoru o sebepoškozování.

Užitečné informace pro pedagogy:

• akutní tenze trvá 15–30 minut
• zásadní je dát předmět/nástroj, kterým si chce dotyčný ublížit, z dosahu a dohledu
• alternativy k sebepoškozování jsou zdravé techniky pro zvládání náročných pocitů – více na www.linkabezpeci.cz
• aplikace Nepanikař
• dlouhodobé sebepoškozování je často potřeba řešit s odborníkem (psycholog, psychoterapeut)

Jak tedy s lidmi, co si ubližují mluvit? Jak se k nim chovat?

Rozhodně je potřeba brát sebepoškozování vážně, nebagatelizovat ho. Někdy se setkáváme s názorem, že je to „jen móda”. Ano, je to něco hodně rozšířeného, v tomto smyslu „módního“, nejde však o zábavu či dobrý trend. V 99 % procentech je za sebepoškozováním nějaké trápení, nějaká starost dotyčného člověka. Rozhovor ohledně sebepoškozování by měl proběhnout v soukromí a v klidu, bez výčitek a kritiky. Důležité je projevit pochopení pro náročnost situace a pro potřebu hledání úlevy. Zároveň jasně vymezit sebepoškozování jako nebezpečnou a nezdravou strategii. Při opakovaném sebepoškozování, kdy nejde o jednorázový experiment podpořit dospívajícího v dalším řešení s psychologem. Důležitá je také společná domluva, jak informaci o sebepoškozování se sdělit rodičům, a to i v případě, kdy to dítě rodičům říct nechce. S pochopením vysvětlit, že to není možné, protože jako učitelé mají povinnost informovat rodiče či zákonné zástupce o jejich zdravotním stavu.

To však neznamená zbrklé volání rodičům, je možnost se s dítětem/dospívajícím domluvit na dobrém plánu, krok po kroku, aby to bylo pro dítě/dospívajícího co nejšetrnější a nebezpečnější. Je možné se domluvit na společném rozhovoru, aby při informování o sebepoškozování mělo dítě oporu v učiteli.

Nabídnout pomoc

Někdy se stává, že dotyčný nechce o sebepoškozování vůbec mluvit. V tomto případě je na místě netlačit na svěření se. S respektem jen okomentovat, že možná má nyní své důvody, proč tom nechce mluvit – možná je za tím nějaká obava, nebo stud, zaskočení atd. To se může stát. Zároveň sebepoškozování je natolik vážné téma, že ho nejde jen tak přejít. Je možné nabízet opakované setkání a rozhovor, popovídání se školním psychologem či psychologem mimo školu, volání na Linku bezpečí či další krizové linky.

Jak sebepoškozování předcházet

Nejen učitelé, ale i další dospělí, kteří se dětmi a dospívajícími pracují si kladou otázku, zda a případně jak tomuto jevu předejít. Já vnímám jako zásadní emoční gramotnost a vedení k sebepéči a ke schopnosti relaxovat a zdravě se odreagovat. Je tedy důležité učit děti mluvit o svých emocích, pojmenovat je, přijímat je, ventilovat je. Dobrým vzorem může být i sám učitel, který může sdílet své emoce, nálady, a jak s nimi pracuje, co jemu pomáhá, jak se zdravě odreaguje. Vedle výchovy a vedení k práci s emocemi je zásadní pravdivá edukace o sebepoškozování a rozšiřování palety různých copingových strategií – strategií na zvládání stresu. Může jít o práci s napětím v těle, o dechová cvičení, relaxační a imaginativní techniky, přeladění pozornosti apod.

Sebepoškozování není lehké téma, ba právě naopak. Proto chceme závěrem podpořit dostupnost odborné podpory, vzdělávání a sdílení pro pedagogy. Aby byli učitelé schopni dobře čelit náročným situacím ve škole, aby uměli stabilizovat rozrušeného člověka, aby vhodně reagovali na sebepoškozování, potřebují učitelé dostupnou supervizi a intervizi, i kurzy využitelné ve školním prostředí.