Rodičovská autorita 3. Jak na „neposluchy“?

To však nebyl tento případ – měla jsem pár mlhavých nápadů, nedávných zážitků se svými vnoučaty, postřehů ze své práce s rodiči…ale pak jsem si uvědomila, že všechno podstatné už bylo řečeno:

• nezakazujte, když nemůžete dítěti v jeho počínání zabránit,
• nechtějte po dítěti něco, co nemůžete prosadit,
• pomozte dítěti zvolněním tempa, doprovázením, osobním zapojením a hledáním dohody dotáhnout svůj příkaz (přání, pokyn) do vítězného konce.

Pak nemáte doma neposluchy a jako rodiče se můžete cítit úspěšní.

Je to opravdu tak jednoduché? Samozřejmě, že ne.

Uvědomila jsem si, že leckdo může být pěkně naštvaný, když si vybaví všechny ty situace, kdy se cítil bezmocný nebo se rozčílil. Připomínám, že mé dva předchozí články byly zaměřeny na účelné používání zákazů a příkazů (pokynů, proseb) v souvislosti s cílem neztrácet rodičovskou autoritu. To skutečně většinou mohou mít rodiče v rukou, pokud se ovšem správně rozhodnou (viz výše). Nicméně musím připustit, že někdy je dítě natolik rozdováděné, vytočené nebo v odporu, že to skutečně nikam nevede. Pak přichází na řadu …

…dávání hranice, včetně jasného opatření.

Tady ustupuje partnerský přístup, snaha o dohodu, a ke slovu přichází rodičovská moc. No, trochu toho partnerského tam zbývá, protože předpokládáme, že dítě má možnost volby. Může se rozhodnout, jestli dál bude házet kamínky po ostatních dětech, nebo budeme muset z hřiště odejít. Vlastně se stále pohybujeme v rámci pravidla 3Z (zakázat – zabránit – zaměstnat jinak), kde první a třetí Z už selhalo. Podstatné na celé takové události je, že se rodiče nemusí na dítě zlobit, protože stále mají situaci pod kontrolou. Zlobit se může jen dítě.

Pozor na vyhrožování nebo strašení!

Vyhrožování a strašení mají zdánlivě podobu dávání hranic, ale liší se v jedné věci – rodiče si vlastně nepřipouštějí, že by se mohlo dítě rozhodnout po svém. A tomu odpovídají i deklarovaná opatření – jsou často mimo možnosti nebo skutečné přání rodičů, což děti brzy odhalí. Takže: „Přestaň křičet, nebo na tebe přijde bubák“, říkala nedávno jedna maminka svému dítěti. V tu chvíli to zafungovalo, ale co udělá, až si to dcerka testne? Bubáka skutečně po ruce nemá. „Pospěš si, nebo tě tady nechám“ – to těžko, když jde o tříleté dítě v dětském koutku obchodního domu. „Jestli si neuklidíš, nepůjdeš s námi zítra do kina!“ – nic takového si ovšem táta nepřeje, jen doufá, že to zapůsobí. Má to však jeden dopad – o to víc se na syna bude zlobit, když neposlechne, protože „zkazil“ plánovanou rodinnou akci.

Uplácení – manipulace, která se nevyplácí

Rodiče někdy ve snaze dostat situaci pod kontrolu a usměrnit chování dětí sahají k postupům, které jsou dost ošemetné. Děje se to ve tvaru – když…, pak…, tedy navenek to opět připomíná dávání hranic, ale ve skutečnosti je to nátlak, kde zpočátku trumfy drží v rukou rodiče. Manipulaci se však děti učí rychle a pak už je to jen boj kdo s koho. Nejde už o to, co je samozřejmé, potřebné a správné, ale o to, co za to získají. Abych byla konkrétní – typickou oblastí, kde se to děje, je jídlo. Je jasné, že rodiče stojí o to, aby dítě snědlo, co má na talíři, ale pokud na to kladou příliš velký důraz, začínají používat nejrůznější finty a odměny (když to spapáš, dostaneš bonbónky, za maminku, za tatínka…), dítě si brzy uvědomí svou moc a z jídla, samozřejmé a většinou příjemné záležitosti, se stane kolbiště, kde dítě pláče, trucuje, vymýšlí si, zkrátka situaci ovládá a rodičům tečou nervy. Když se zcela normální věci (příprava do školy a další povinnosti, cesta dopravními prostředky) stanou předmětem obchodování, je to špatně.

Pokud se rodiče často uchylují k uplácení, vyhrožování a strašení, mají pocit, že nad svými dětmi ztrácejí kontrolu, je to něco za něco nebo na ně nemají páky a nic nefunguje, pak je nejspíš důvěra mezi nimi a dětmi (tedy jejich autorita) oslabená. Je to podnět, aby se zamysleli nad pravidly, svou komunikací s dětmi, případně vyhledali odbornou pomoc. Čím dříve, tím lépe.

Musíme si to ustát a pak případně řešit

Děti však dělají spoustu rozčilujících, nebezpečných nebo nepěkných věcí, ať už jsou pod dohledem, nebo ne (to častěji), které s nedostatkem autority rodičů, s příkazy či zákazy, nemají často anebo zpočátku nic společného.

Mě osobně nesmírně rozčilovalo courání dětí poté, co už proběhly všechny večerní rituály a toužila jsem po svém klidu – „jdu na záchod…pro pití“, jen tak… „nemůžu usnout“…“bojím se“. Za tím se skrývala úzkost dětí, možná touha po kontaktu. Zkrátka nemohly usnout. Podobně to bylo se stále narůstajícím dováděním a vzájemným škádlením mezi dětmi, které pravidelně vyústilo v hádku, křik a pláč. To je situace, které se někdy dá zabránit, ale často prostě musí proběhnout. Také se mi stalo, že mě ošklivě pokousal vnouček, když jsem mu brala dřevěný „nůž“, kterým ve vzteku ohrožoval svou sestru. I já jsem se vztekla a „vybojovaný“ nůž (který si vlastnoručně vyrobil) jsem zlámala. Museli jsme pak oba vychladnout, abychom si mohli vyjasnit, co se mezi námi stalo, a navzájem se omluvit.

U starších dětí, které už mají určitou míru svobody, nelze vždy předvídat, co všechno je (a jejich kamarády) napadne.  To rodiče často tak trochu ošetřují výroky v poloze obecného varování –Nedělejte hlouposti! Nezlobte! Ne, abyste něco vyvedli! Reakce dětí bývá obdobně mechanická – Jasně! Neboj! apod. Je ovšem spousta situací, při kterých dětem žádné výstražné světýlko („co by tomu řekli máma nebo táta?“) blikat nezačne, případně se povzbudí vírou, že se na to nepřijde, což se dost často (bohužel? bohudík?) stává. Děti jsou unášeny svým vzrušením z objevování, experimentování, dobrodružství, tím spíše, když jich je na to víc. Na následky nemyslí nebo si je nepřipouštějí, případně je nedokážou správně vyhodnotit.

Co s tím?

Zde jsou rodiče bezmocní ve smyslu, že tomu nelze ani předejít, ani zabránit. Mají však rozhodně ve svých rukou způsob, jak s takovou situací následně zacházejí – a něco udělat by měli. Je samozřejmě těžké nepodlehnout rozčílení, vzteku a zklamání, ale když se to podaří, je řešení více pod kontrolou. Po ruce jsou různá opatření (opětovné nastavení pravidel, dohody, obnovený dohled zejména u mladších dětí), někdy stačí rozhovor a domluva, velkým pomocníkem jsou přirozené důsledky počínání dětí – zažitý strach nebo bolest, nahrazení materiální škody z kapesného, vzdání se něčeho ve prospěch ublíženého sourozence. Ve hře jsou i nejrůznější tresty. Nad tresty mám otazník – pokud je předem dohodnuto, co se stane, když…, pak je to vcelku jasné, protože dítě se rozhoduje mezi dvěma možnostmi a takový „trest“ je přirozeným důsledkem jeho chování v duchu férové dohody. Dohodou samozřejmě nemyslím – přestaň běhat, nebo tě seřežu. Ale například: můžeš sedět na místě, které si vybereš, ale pokud začneš po autobusu běhat, pak další dvě jízdy budeš sedět vedle mě. Dohoda s vášnivým počítačovým hráčem: úkoly a připravenou tašku do školy chceš mít hotové do šesti večer (výsledek kompromisu, představa rodičů je hned po škole), v šest máme právo to zkontrolovat, a pokud to nebude, všeho necháš a pustíš se do toho. Případně – ten  den už mobil (tablet, počítač) nebude. Často však – právě v hněvu a rozčílení – používají rodiče tresty, které situaci nikam neposunou, přestože by to zasluhovala. Včetně těch fyzických. Jako by trest celou situaci vyřešil. Někdy možná ano, ale velmi často ne.

Slibuješ? Raději ne!

Potřeba nepříjemnou záležitost uzavřít rodiče někdy přivádí k vymáhání slibu, že tohle už dítě nikdy, ale opravdu nikdy neudělá, aniž by zvážili, zda je to reálné.  Nedovedu si představit dítě, které by v situaci, kdy se rodiče konečně tváří vstřícně (to k tomu totiž patří), řeklo: „ To vám slíbit nemůžu“.  Malé děti navíc nemají slib naplněný jeho skutečným obsahem, jen dobře chápou, že tím rodiče uspokojí, takže klidně slíbí, že už zlobit (co to je?!) nebudou. Netuší, že pokud slib poruší, pak to bude dvakrát špatně – rodiče se budou hněvat jak pro nepěkné chování, tak navíc pro porušení slibu.

Přirozené důsledky – pár příkladů z mé rodiny

Desetiletá (jinak velmi vzorná) dcerka byla přistižena při krádeži bonbónů v samoobsluze, jedenáctiletý syn se probořil podlahou v polorozpadlém domě (kde samozřejmě neměl co dělat), šestiletý vnouček se posekal srpem, který si tajně vzal, aby vyzkoušel, jak se to dělá. Ani v jednom případě jsme děti nijak netrestali. Dcerka si zažila pocity strachu a hanby (a od nás se dozvěděla a souhlasila s tím, že udělala pěknou hloupost), syn musel do nemocnice, protože lékařka měla podezření na vnitřní zranění (a nejspíš jsem pak zvýšila dohled nad tím, kde je a s kým). S vnoučkem to bylo trochu složitější – jeho posekání předcházela situace, kdy mě pozoroval při práci se srpem a projevil přání to zkusit. To jsem mu nedovolila s vysvětlením, že je to nebezpečné. Kdybych mu bývala umožnila, aby si to pod mým dohledem vyzkoušel, tak by možná neměl potřebu udělat to tajně a přesvědčit se na vlastní kůži. Na druhou stranu – strach, že udělal něco zakázaného, bolest ze zranění a dezinfekce úplně stačily. Také pak kývl na to, že jsem měla pravdu.

Trest

K tomu další příklad – tentokrát z mého dětství.  Zhruba pětiletá jsem byla u babičky a dědy na venkově.  Nedaleko jejich domu bydlela „divná“ rodina a babička nechtěla, abych si s těmi dětmi hrála. Jednoho dne jsem šla ven s pěknou novou rádiovkou na hlavě. A hrála jsem si (možná už poněkolikáté) s těmi zakázanými dětmi. Toho dne se stalo, že mi rádiovku sebraly, házely s ní a při přetahování skončila rádiovka roztržená. Vracela jsem se domů a plakala, nad rádiovkou, ale také ze strachu, co na to babička řekne. Babička křičela, že jsem neposlušná holka, vzala vařečku a nařezala mi. Poučení: průšvih je, když dospělí zjistí, že dělám něco zakázaného. Když to nezjistí, nic se neděje.

Babička ovšem mohla reagovat i jinak: „Tak vidíš, Liduško, teď je tvoje nová pěkná rádiovka roztržená a ty jsi smutná (přirozený důsledek). Ty děti jsou starší, silnější než ty a hodně divoké, proto jsem nechtěla, abys za nimi chodila. Přece jsem ti to říkala.“ Také by mohla dodat – v případě mé babičky čistě teoreticky – „jestli si s nimi chceš hrát, tak je pozveme k nám na zahradu a já po vás budu trochu koukat. Kdyby se něco dělo, můžeš za mnou přijít (opatření)“. Zalila by tak záhonek (poeticky řečeno), kde čekala na svůj růst semínka přirozené dětské důvěry, že dospělí mají dobré důvody pro to, co říkají a vyžadují.

Závěr

Přemýšlím, zda je třeba ještě něco dodat, a moc mě toho nenapadá. Snad jen toto – je dobré mít jasná pravidla a postupy jako hlavní linku a těch se držet. Občasné vybočení neškodí a nic neznamená, to by na sebe i na dítě měl člověk příliš velké nároky. Vodítkem, jestli je všechno v pořádku, je vztah s dítětem, jeho chování doma, ve škole, k ostatním lidem.  A pokud začne převažovat pocit, že se něco děje špatně, pak je čas na revizi, která by měla (vlastně musí) začít u nás, u rodičů.