Přeprogramované děti

Doba rozvrhů

Je za námi září. Doba, kdy hlavně u mladších dětí sedí rodiče nad rozvrhy kroužků a snaží se je poskládat tak, aby jejich Fanynka (5 let, předškolačka) hlavně všechno stihla. V pondělí hned po školce půjde na keramiku (ráda něco tvoří), v úterý jsou tanečky (je tak šikovná na pohyb, byla by škoda toho nevyužít). Ve středu máme teď čerstvě flétničku (hudební vzdělání je neméně důležité a ono to tu naši holku baví). Čtvrtek je pro Fanynku trochu delší den, ve školce mají po spaní angličtinu (vždyť s angličtinou dnes začínají děti už v první třídě, přece nebude pozadu) a po školce jedeme na plavání (plave už od miminka!). Ale v pátek má volno. No, vlastně ob týden, přihlásili jsme ji totiž taky na zpěv.

Po školce odchází do kroužků a domů přijíždí kolem šesté večer, někdy v půl sedmé. Honem do vany, večeře, pohádka na dobrou noc a spát. Ať má ráno dost energie na celý další den.

Jak se vám líbí Fanynky program?

Tady samozřejmě balancuji na hranici, kterou má každý rodič nastavenou jinak. Někomu se Fanynky program hned zalíbí, je to přece tak pestré, holčička si vyzkouší spoustu věcí a přece nebude sedět doma a koukat! Nebo se pořád jen popelit na hřišti u domu. Někdo se naopak pohorší – chudák holka, každý den něco! Kdy má to dítě čas si hrát? Další rodič může oponovat, že na hraní je čas ve školce a částečně doma… a že jeho dítě to taky tak má a je prostě šťastné.

„Mami, tati, tady jsem.“

Já tam nevidím jednu důležitou věc. Čas strávený s mámou a tátou. Nemyslím ten čas ráno, kdy Fanynku vedou do školky nebo ten, kdy ji převáží na kroužky. Vidím tam jen tu chvilku večer doma před spaním a zdá se mi to na pěti, šestileté dítě moc málo. V tomto období jsou pro děti rodiče stále jedni ze zásadních, prvních osob v jejich životě. Potřebují a chtějí je mít u sebe. Děti formuje hlavně to, co vidí a zažívají doma a v nejbližším okolí. Tato potřeba nemá co dělat s potřebou vrstevníků, kamarádů, s potřebou se rozvíjet. To je v pořádku a je důležité to dítěti dopřát. Ale ne na úkor vlastní, primární rodiny a času stráveného s mámou, tátou, babičkou.

Tak jen, když se zamyslíme, jestli by Fanynce pro její potřeby rozvoje a času s vrstevníky nestačila školka a třeba dva kroužky týdně? Jestli by nebylo fajn, kdyby s mámou a tátou potom, co se všichni sejdou po práci a školce či škole doma, vytáhli třeba pexeso, vyrazili se projít nebo by si Fanynka malovala v kuchyni, když rodiče chystají večeři a u toho by si mohli v klidu povídat. A kdyby taky Fanynka měla čas si hrát jen tak sama podle sebe. Neorganizovaně.

Když si zkusíme vzpomenout na své dětství, nebylo někdy fajn volné odpoledne? Když letěla taška ze školy do kouta a my jsme padli na koberec k legu, ke knížce, stavila se u nás kamarádka a podobně.

Dnešní děti žijí v jiném světě, než jsme žili my. Všechno je jiné…rychlejší, náročnější. Mají mnohem víc možností, jak trávit volný čas, je na ně kladeno víc nároků v různých oblastech. A ano, taková je doba, musíme se tomu přizpůsobit a zvládnout děti správně vést. Možná by bylo dobré nezapomínat na to, co známe z vlastního dětství – na obyčejné věci. Zdá se nám třeba skákání v kalužích, stavení domečků z mechu v lese nebo malování pastelkami málo moderní? Asi to úplně moderní není. Ale zaručeně to dětem umožní úplně svobodně rozvíjet svou fantazii a užít si prostě jen ty volné chvilky v dětství. Protože z nich pak každý z nás čerpá celý život.