Pravidla pro vzteklé batole

Jak prosté…

Jako videotrenérka začínám většinou spolupráci s rodiči malých dětí koupáním. Videotrénink je metoda, která se zaměřuje na podporu dobré komunikace, a ta musí být na nahrávce vidět. Koupání je pro to ideální. Pro děti je to příjemná činnost a zároveň probíhá řada úkonů s povídáním – svlékání, hra ve vodě, mytí (tady občas bývá zádrhel u dětí, které zrovna procházejí obdobím, kdy se bojí sprchy nebo mytí hlavy), čistění zoubků, sušení, mazání, někdy masírování, oblékání. Postupem času jsem si uvědomila důležitou věc – i děti, o kterých rodiče tvrdili, že jsou neposlušné a vzdorovité (a v jiných situacích jsem se mohla přesvědčit, že jejich chování skutečně dělá rodičům starost), šlapaly většinou jako hodinky a všechno běželo hladce. Vysvětlení je prosté – koupání je svým způsobem rituál, který se dodržuje, a dítě se v tom dobře orientuje. Má svůj řád a jasná pravidla.

Pravidla, pravidla, pravidla!

V životě malého dítěte probíhá spousta situací, které se opakují. Namátkou uvádím – ranní vstávání a snídaně, cesta MHD, příchod domů, nákup v samoobsluze, pobyt na hřišti, jídlo. Když jsou tyto situace ošetřeny jasnými pravidly, která se vždy, za každých okolností dodržují, mohou to být podobně příjemné činnosti jako koupání a nevzniká prostor pro spor, nebo jen zcela výjimečně (a pak následuje záchvat, který je třeba si ustát). Dvouletému, tříletému dítěti nevysvětlíme srozumitelně, že někdy může jít přes ulici samo, ale jindy to nejde, že někdy si může přihodit do vozíku bonbóny nebo něco jiného, na co má chuť, ale jindy ne, že někdy má u jídla bryndáček a jindy ne, může při jídle běhat po celém bytě, ale v restauraci to nejde…nechám na fantazii čtenáře, aby si doplnil další možnosti.

Dítě je osobnost a má právo se projevit. Přece nebudu mít doma cvičenou opičku!

Ne, nebudete. Dospělí také nejsou cvičené opice, přesto většina z nich nastupuje do autobusu teprve poté, co všichni vystoupí, odpovědí na pozdrav a děkují, v horku nechodí ven nazí, i když by se jim chtělo, a spory neřeší fackou. Od snahy vyhnout se konfliktům se dostáváme k základnímu poznatku, který bychom měli dítěti zprostředkovat, a velmi s tím souvisí: nejsem na světě na prvním místě a nemůžu si dělat, co chci. To je pro malé a sebestředné dítě bolestné zjištění, a pravidla mu to nenásilnou cestou usnadňují. Byla bych nerada, kdyby to bylo vnímáno jako moralizování, ale pravidla nastavená a vyžadovaná v konkrétní rodině jednak rozvíjejí sociální dovednosti dítěte a zároveň jsou důležitou přípravou na respektování norem v dalších prostředích, do kterých se dítě v budoucnu dostane (školka, škola, zájmové kroužky a v budoucnu i zaměstnání). No, vlastně jde v konečném důsledku i o celospolečenské normy.

Vedení a doprovázení. Je dobré vědět, co zrovna děláme a proč to děláme.

Při společných činnostech s dítětem jsou rodiče ve dvou základních rolích – buďto dítě vedou a rozhodují, jak, kdy a co se bude dít, nebo jsou průvodci, sledují, co dítě dělá, podporují je a oceňují. Představme si následující situaci: maminka tlačí kočárek, vedle ní poskakuje tříleté dítě. Blíží se k přechodu přes frekventovanou ulici. Matka má tři možnosti. Přivolá dítě, vysvětlí, že teď se musí držet kočárku, a takto společně ulici přejdou. Je v jasném vedení. Další možností je dát dítěti prostor, aby šlo samo, ale stále zůstat ve vedení. Matka říká: „Teď se zastav, teď je tam zelený panáček a můžeš jít.“ A pak je další možnost – matka je průvodcem, sleduje chování dítěte a to má prostor, aby ukázalo, co umí. A matka říká: „Ano, výborně, ještě čekáš. Ano, zelený panáček, děláš to skvěle!“ Je o krok za dítětem a pojmenováním a oceňováním podporuje jeho dovednosti. Nejsme u slovíčkaření – je skutečně důležité uvědomit si, jestli dítě potřebuje vedení (kvůli bezpečnosti či proto, že pravidla ještě nemá zažitá), nebo doprovázení, protože už má potřebné dovednosti a ty chceme podpořit a ocenit.

Tak jednoduché to ale přece jen není. Jásámci a jásamačky.

U velmi malých dětí jsou rodiče převážně ve vedení. Děti jednak ještě spoustu složitějších činností nezvládají a také nemají potřebné znalosti, aby se mohly správně rozhodnout. Výjimkou je volná tvořivá hra, kterou by si děti měly řídit samy a rodiče by se měli omezit pouze na podněty nebo pomoc, při které vedení na chvíli přejímají (a včas je dítěti vracejí).

Zpět k pravidlům. Ta vytvářejí rámec, ve kterém je mnoho příležitostí pro vlastní iniciativy dítěte. A v těch je můžeme doprovázet. Vedení se tedy s doprovázením stále prolíná. Odpovídá to potřebě dětí, zpočátku ne zcela uvědomělé, ale časem stále naléhavější a vědomější: dělat věci samostatně. Já sám, já sama, zaznívá z roztomilých ústek batolat stále častěji. Leckdy je to komplikace, zejména když rodiče spěchají. Tak vzniká mnoho konfliktů. Přizpůsobení se tempu dítěte však velmi často nakonec přináší časovou úsporu, protože rodiče nemusí řešit záchvat vzteku.

Nemusí to být stres, ale zábava

Typickou situací už u velmi malých dětí je oblékání. Je to každodenní opakující se činnost a rodiče si při něm často s dětmi povídají. Říkají – dej mi ručičku, dej mi nožičku atd. Tedy vedou dítě ke spolupráci a čekají (důležité!), až zareaguje. V určitém momentu už se dítě natolik orientuje, že pokyny nepotřebuje a nastal čas k doprovázení. A pak mohou rodiče říkat – ano, výborně, krásně mi pomáháš, ano, sem přijde nožička atd. Dítě si plynule a s podporou rodičů osvojuje důležitou dovednost – pomáhá při oblékání a časem se oblékne samo. Pokud se dítě při oblékání vzteká a nespolupracuje, utíká a brání se, většinou je v pozadí skutečnost, že je rodiče nijak nezapojují a zacházejí s ním jako s miminkem. Energie a vůle, kterou by bylo možné využít ke spolupráci, se vybíjí ve vzdoru. Mnohokrát jsem se přesvědčila, že přiměřeným zapojením dítěte se problém velmi rychle vyřešil. Jak mi jedna maminka s údivem řekla – to oblékání vlastně může být pro dítě velká zábava.

Jinou typickou (a často konfliktní situací) u trochu starších dětí je nákup v samoobsluze. Dejme tomu, že rodiče stanoví dvě základní pravidla a na nich trvají. 1) bez dovolení se nesmíš vzdálit, 2) o tom, co skončí ve vozíku, rozhoduje zásadně dospělý (pravidla mohou být jiná, to je jen příklad). Je zde však tolik zajímavých příležitostí pro aktivitu dítěte! Může podávat mléko a jogurty (a časem i vajíčka), zmáčknout tlačítko a nalepit etiketu na banány, vybrat nejhezčí jablka, pomáhat tlačit vozík nebo nést vlastní košík s tím, co si dá ke svačině, dávat rohlíky do pytlíku. Když už se orientuje, může doběhnout pro něco, co rodiče zapomněli. Všechno možná trvá trochu déle, ale je to zábava. Úspěšná spolupráce s rodiči rozvíjí dovednosti a posiluje sebedůvěru dítěte. A pozitivně naladěné dítě pak mnohem snáze přijme, že tohle dnes kupovat nebudeme.

Za uvedené opakující se situace můžeme dosadit další. Všechny mohou být ošetřeny pravidly nebo jasným sledem úkonů (což je vlastně totéž) a vyváženým používáním vedení nebo doprovázení.

Jak to máte vy? Chcete to takhle?

Pokud jste dočetli až sem a teď vás napadá, že vaše dítě: odmítá (zapomíná) si umýt ruce před jídlem, stále odbíhá při jídle od stolu, po příchodu domů nechá všechno na jedné hromadě a běží si zapnout televizi, i když jste mu to nedovolili, desetkrát po uložení do postýlky přichází a něco chce, v autobusu přesedá z jednoho sedadla na druhé, leze do ledničky a bere si tam, co chce, domáhá se čokolády před jídlem, rozhazuje hračky po celém pokoji a nechce je uklidit atd. atd., nezoufejte. Můžete to nechat být, protože to pro vás není zásadní, ale také můžete zapřemýšlet, jestli to tak opravdu chcete, a pak případně na změně pracovat tak dlouho, dokud to vám i dítěti nevleze pod kůži. A hlídat si, kdy dítě potřebuje vedení a kdy je můžete doprovázet a zpevňovat jeho pokrok.

Samotná pravidla však nejsou pro předcházení konfliktům samospásná. Máme tu ještě přiměřené tempo a klid a dobrou náladu. O tom ale zase někdy jindy.