Poznejte trauma a nedovolte mu propuknout

Psychické trauma je zranění, které vzniká jako reakce na šokující, děsuplnou nebo ohrožující událost. Těmito událostmi mohou být například dopravní nehody, útoky, násilí, ztráty, ale také nezájem, nedostatek přijetí a lásky, zejména v dětství, kdy hovoříme o traumatu vývojovém. Nejde tolik o samotnou událost, jako spíše o to, co tato událost vyvolá v nás a tedy jak jí subjektivně prožijeme.

Vznik traumatu

si můžeme představit jako kamínek, který se zasekne při zranění pod kůži. Za určitých okolností, pokud kamínek nevyndáme a ránu nevyčistíme, má tělo schopnost kamínek zapouzdřit, kůže se zatáhne a kamínek zaroste. Pokaždé když o místo zavadíme, zabolí to.

Podobně to funguje i při události, která naruší naši psychickou integritu a tím nás zraní. To může vyvolat silné emoce, jako je strach, úzkost a šok, a může vést k vzniku traumatu. Trauma vzniká, když člověk nezpracuje emoce, které mu způsobila traumatická událost. Tyto emoce mohou být velice silné a zároveň vnitřní limity (od emocí se odpojíme) nebo vnější překážky (není možnost emoce projevit) nám mohou bránit v tom, abychom se s těmito emocemi vyrovnali. To může vést k trvalému stresu, úzkosti, poruchám spánku a depresi, což může mít vliv na každodenní život člověka.

Bojovka: Zpracovat emoce

Je důležité mít dostatek bezpečného a přijímajícího prostoru, kde je možné mluvit, plakat, třást se, zlobit se a projevit všechno to, co nebylo projevené, když se setkáme s potenciálně traumatickou situací. Pokud se nám podaří tyto emoce zpracovat, můžeme se stát silnějšími.

Příkladem může být třeba dětská zkušenost z noční táborové bojovky, na kterou se dítko bojí jít. Protože má však vnímavého vedoucího, který jeho strach přijímá, chápe a aktivně dítěti pomáhá vymyslet, co by mu pomohlo ten to strach zvládnout, jde do toho. Zároveň po ukončení cesty nočním lesem se s dítkem baví o tom, co prožilo a prožité přijímá a normalizuje. Dítě tak může hrdě odejít se zkušeností, že překonalo svůj strach a zvládlo velkou výzvu.

Pokud dítě pláče nebo se třese, ať už z prožitého strachu nebo ze vzrušení ze zážitku, nechá ho vedoucí plakat, třes podpoří a dítě na sílu nezklidňuje. Vezme ho kolem ramen nebo za ruku a umožní proběhnout tolik pláče, třesu nebo jiné prožívané emoce, kolik dítě potřebuje. Bezpečný fyzický kontakt je v celém procesu také velmi významný.

Je důležité si uvědomit, že každý člověk má jiný způsob, jakým reaguje na traumatické události, a existuje široké spektrum možných reakcí. Proto je vhodné věnovat pozornost všem, kteří zažijí šokující událost, a podporovat je v procesu uzdravování.

Nabídněte vlastní klid

Takovou podporou může být i to, že s dotyčným jsme, necháme jej o zážitku mluvit, vyprávět nejen o události samotné, ale i o tom, co prožil v rovině emoční. Pro zmíněné emoce nabízíme pochopení, dostatek času a zejména pak přijetí projevů ve vlastním klidu. Více než „neplakej, to nic není“ pomohou věty jako „Klidně plakej. To je v pořádku. Jsem tu s tebou.“ A čekat.

Kdo se bojí, může do lesa

Pokud se nám totiž podaří náročnou situaci zvládnout, lze naší zkušenost vyjádřit slovy: „Uf, to bylo těžké, ale je to za mnou a zvládl jsem to.“ Zpětně si pak můžu připomínat „když jsem to náročné zvládl minule, zvládnu to i teď – vím jak na to“. Zvládnutí těžkých chvil nás učí nejen o těch těžkých věcech, ale hlavně o nás samotných. Dozvídáme se o sobě zhruba následující: Obtížné chvíle přináší určité emoce a vím, co mi v nich pomáhá. Také ale i to, co už je tzv přes čáru, náročné moc a jaké jsou naše limity.

…do lesa už se nikdy nevrátím

Kdežto u situace, které jsme se vyhnuli si můžeme říct „Uf, ještě, že jsem se tomu vyhnul a příště se vyhnu zase. Nic jiného nezvládnu.“ I v tomto případě se dozvídáme něco o sobě. A to zejména to, že: „Na tohle nejsem dost silný.“ A to i přesto, že jsme si onu „sílu“ nemohli ani vyzkoušet. A to je škoda.