Pohled do duše vzteklého batolete (a jeho rodičů)

Když se dítě vzteká…

Vztek, hněv, lítost a zklamání, to jsou velmi silné pocity, které mávají i s dospělými, natož s malými dětmi. Každý rodič nejspíš zažil, že se z jeho jindy milého a vstřícného dítěte jako mávnutím proutku stane řvoucí a vzpírající se tvor, který nereaguje na nic, je schopen válet se po zemi a říkat ošklivé věci (pokud již umí mluvit). Stane-li se to ve veřejném prostoru – oblíbeným místem jsou dopravní prostředky nebo supermarket – je to o to horší. Když takový záchvat vypukne, je velmi těžké, ba skoro nemožné dítě zastavit.

…proč to vlastně dělá? A co se při tom děje?

Příčinou takového záchvatu zlosti dítěte je nejčastěji fakt, že věci se dějí jinak, než by si přálo. Nesmí dělat, co by se mu líbilo, nebo naopak musí dělat, co nechce. Nedostane, co by chtělo. To samozřejmě vyvolává stres a reakce dítěte je více či méně bouřlivá podle jeho temperamentu. Dítě je zaplavené negativními pocity, se kterými si neví rady a které je zcela ovládají. V prvním návalu vzteku ani není schopno vnímat okolí a signály, které rodiče vysílají. Potřebuje čas, aby se zklidnilo. Znamením, že začíná být na příjmu, je přechod od vzteku k lítosti. Charakter pláče se mění – vzteklý křik se mění na lítostivý pláč. Dítě, které do té chvíle kolem sebe kopalo a odmítalo fyzický kontakt, najednou touží po přitulení. To je chvíle, kdy – považte! – dítě, které se tak ošklivě chovalo, potřebuje útěchu. Samozřejmě od lidí, kterým nejvíce důvěřuje, tedy od rodičů či jiné pečující osoby. A pak teprve nastává čas v klidu s dítětem probrat, co se stalo, co se nám nelíbilo, a případně potvrdit, že trváme na svém. Důležité je uvědomit si, že dítě, které se propadne do takového záchvatu vzteku, není neposlušné, zlobivé a strašné. Naopak – vztek je signálem jeho pochopení, že nemá šanci, aby prosadilo své přání, a projevem jeho bezmoci.

Skutečný vztek není manipulace, ta vypadá jinak

Od záchvatu vzteku, kdy dítě skutečně svoje chování nezvládá, je třeba odlišit manipulativní chování, kdy má dítě své projevy nespokojenosti částečně pod kontrolou a používá je cíleně jako vynucovací prostředek (a někdy také pro získání pozornosti). Na internetu jsem viděla video, kde malý chlapeček pronásleduje své rodiče, a kdykoliv se dostane do jejich zorného pole, hodí sebou na zem, křičí a kope kolem sebe. Ve chvíli, kdy rodiče (kteří se přitom očividně dobře baví) poodejdou, křik ustává, chlapeček vstává a rodiče hledá. Jakmile je najde, scéna se opakuje. Dítě také může vytrvale a s křikem opakovat svoje přání, případně vyluzuje trvalý pláč či křik bez slz. V našem rodinném slangu tomu říkáme „sucháč“. Je to (mluvím z vlastní zkušenosti) neobyčejně otravné. Příčiny jsou stejné jako u nezvladatelného vzteku. Vzhledem k tomu, že dítě je v tomto případě „při vědomí“, je dobré mu čas od času dát najevo, že je slyšíme a rozumíme mu, ale vyhovět mu nemůžeme. Zvítězí ten, kdo ve svém chování vydrží déle.

Příprava na život je fuška – pro děti i rodiče

Situací, kdy není možné dítěti vyhovět, je v jeho životě mnoho a je to přirozené a v pořádku, protože takto to ve světě chodí. Většinou probíhají hladce, ale někdy se dítě sekne. To je také přirozené a v pořádku. Odpovídá to vývojové fázi, ve které je. Tříleté dítě vůbec nechápe, že svým křikem obtěžuje okolí, že dělá rodičům ostudu a ti se cítí trapně, zejména když oni sami se ve vzteku chovají podobně. Teprve se učí, jak svoje negativní emoce zvládat, má před sebou ještě dlouhou cestu a rodiče jsou jeho průvodci a pomocníci. Je třeba je usměrňovat, ale nemusíme se na ně pro to zlobit.

Základní rodičovské strategie při záchvatech vzteku

Rodiče používají čtyři základní strategie, jak se vztekem dítěte zacházejí v závislosti na tom, co se s nimi v té situaci děje a jak jí rozumějí. Důležité je také, v jakém prostředí a za jakých okolností záchvat vznikl. Většina rodičů ví, že „děti se prostě vztekají“, nechávají je vyzuřit se, počkají, až se zklidní, v optimálním případě v tu pravou chvíli nabídnou zmiňovanou útěchu. Někteří, zejména když jsou pod tlakem – a je jedno, zda je to časová tíseň nebo tlak okolí – se pokoušejí dítě zklidnit aktivně, drží je, zvedají ze země, mluví na ně. Ne vždy to funguje. Jak už bylo řečeno, dítě většinou není na příjmu.  Populární – alespoň v různých vyprávěních – je studená sprcha. Sama jsem to nikdy nezkoušela, ale připouštím, že šok ze studené vody může pomoci dítěti dostat se k sobě a začít vnímat. A pak jsou rodiče, kteří vůbec nepřipouštějí, že dítě má na své pocity a projevy nárok, že ještě není s to se chovat „přiměřeně“, jsou přesvědčeni, že dítě by mělo být bezpodmínečně poslušné, a nepřipouštějí odpor. Takoví rodiče dítě trestají, křičí na ně, vyhrožují, případně mu nařežou. Někteří to dělají vědomě a cíleně, jiní pod vlivem narůstajícího vzteku, kdy se dostanou do podobného stavu jako jejich malé dítě. Je to žalostná a nepěkná situace pro všechny zúčastněné. A někteří rodiče nakonec ustoupí a dítěti vyhoví. To se děje zejména tehdy, když záchvat vznikne v místě, kde je hodně lidí a rodiče berou ohled na druhé nebo nechtějí budit pozornost. A také v případech, kdy zákaz nebo příkaz nebyl tak zásadní a vlastně na něm není třeba trvat. Mnoho rodičů totiž zakazuje nebo přikazuje neuváženě, zbytečně, přímo automaticky a pak si to uvědomí a berou zpátečku. To je pak dobré dítěti vysvětlit, aby si nedalo odvolání zákazu nebo příkazu do souvislosti se svým projevem vzteku.

Kdy je třeba zakročit

Tlumit projevy dítěte je nutné, pokud se chová destruktivně, agresivně nebo agresi obrací vůči sobě. Nedovolíme mu házet věcmi, bušit hlavou do podlahy nebo kopat do maminky. Jakmile dítě nastartuje takové chování, zakročíme. Batole, ale i dítě předškolního věku se ještě dá fyzicky zvládnout a podržet. Zkrátka mu to nedovolíme. Pomáhá krátké sevření, uchopení za ruce, otočení, aby dítě sobě nebo druhým neublížilo. Občas popustíme, abychom zjistili, jestli v tom bude pokračovat. Vztekat se může, ale nesmí ubližovat nebo ničit. K agresivním projevům je třeba se vrátit a jasně pojmenovat, že takhle to nejde. Což neznamená, že se nebudou opakovat. Rozhodně není taktické chtít po dítěti slib, že už to dělat nebude, protože to může být nad jeho možnosti. Znovu připomínám, že dítě se teprve všechno učí a je to dlouhodobý proces.

Jak zařídit, aby nám dítě nerozumělo

Někdy se stává, že rodiče strategie v průběhu záchvatu mění. Chtějí být trpěliví, pak se pokoušejí dítě zklidnit, pak se rozzuří a sáhnou k výprasku a nakonec ustoupí, často v lítosti a studu, že situaci nezvládli. Případně dítěti své „selhání“ kompenzují. Jiní naopak, i když už se dítě zklidnilo a chová se normálně, vrší další tresty a výhrůžky. Jaký zmatek v duši dítěte!

Vlastně je to dobře, když se občas vztekne

Osobně jsem přesvědčená, že děti si fázemi, ve kterých zpracovávají svůj stres, musejí projít. Potřebují čas a rozvaha a trpělivost rodičů jim určitě pomáhá. Někdy prospěje děti izolovat, některé to naopak ještě více rozzuří, zejména když je to za trest. Když se dítě zklidní (a to se dříve či později stane), můžeme probrat, co se s ním dělo (např. měl jsi velký vztek, bylo ti to líto, ještě jsi tam chtěl zůstat atd.). To samozřejmě neznamená, že ustupujeme nebo se omlouváme, že jsme takový stav vyvolali.

Dobře zvládnutý konflikt až do fáze útěchy a smíření posiluje podle mého názoru vztah a důvěru dítěte k rodičům. Rodiče, kteří jsou schopni si v klidu trvat na svém a zároveň dítěti pomoci se vypořádat s jeho zklamáním, jsou pro dítě čitelní a bezpeční. Dítě se tak postupně učí porozumět svým pocitům a zvládat situace, kdy není po jeho, přijatelnějším způsobem.

I když jsou záchvaty vzteku u malých dětí běžné a patří k této vývojové fázi, mnoha z nich lze předejít. O tom ale zase někdy jindy.