Podpora sourozeneckých vztahů: rozdělování pozornosti.

Argument – je to přece tvůj brácha (tvoje ségra)! – u dětí příliš nezabírá, zejména u malých dětí je to slovo bez konkrétního významu a naplní se obsahem teprve v budoucnu. Dobré vztahy mezi sourozenci vznikají především při splnění určitých podmínek a těmi jsou: přiměřené a pro děti srozumitelné rozdělování pozornosti, pocit přijetí a schopnost dětí vzájemně si porozumět. Důležitý je také přístup rodičů k řešení konfliktů mezi dětmi.

Rozdíly ve schopnosti a potřebě dětí získávat pozornost

Schopnost dětí získávat si pozornost bývá odlišná a pohybuje se na škále od jasného uzurpování po nesmělé náznaky zájmu o kontakt. Některé děti se rády předvádějí, jiné spíše čekají, až si jich někdo všimne (občas marně). Některé děti jsou výřečné a svoje nápady a zážitky umí bez problémů sdílet, jiné potřebují více času a prostoru, aby se rozpovídaly. Některé ke své hře stále vyžadují pozornost rodičů, jiné si rády hrají samy a zdá se, že k tomu nikoho nepotřebují. Některé potřebují pomoc rodičů ke každému běžnému úkonu (oblékání, příprava věcí do školy atd.), jiné jsou velmi samostatné.

Máme-li doma takovou „kombinaci“ dětí, přináší to určitá rizika. V projevech zdrženlivé a pomalejší, ve hře soběstačné a v běžných úkonech samostatné děti jsou z hlediska získání pozornosti rodičů v nevýhodě – v situacích, kdy jsou všichni spolu, bývají převálcovány komunikačně zdatnějším sourozencem, jejich samostatnost bývá brána jako samozřejmost a rodiče jsou často vlastně rádi, že se o ně nemusí starat, když to druhé je tak náročné. I ony však potřebují pozornost, zájem a třeba i ocenění, potvrzení toho, že je rodiče vnímají a zajímají se o ně. Pokud se to neděje, snadno mohou nabýt dojmu, že jejich v tomto směru úspěšnější sourozenec je pro rodiče důležitější.

Přiměřené a srozumitelné rozdělování pozornosti

Je jasné, že rodiče nemohou svou pozornost vždy rozdělovat stejným dílem a uspokojit každé dítě hned a vždy. Svoji roli hraje věk i konkrétní situace. Rodiče průběžně vyhodnocují, co je zrovna důležitější nebo spravedlivé, a podle toho se rozhodují, kterému dítěti se v dané chvíli budou věnovat a které bude muset počkat. Děti by tomu však měly rozumět, zejména ve chvíli, kdy o pozornost usilují současně. K tomu potřebují jasnou informaci.

V řadě rodin jsou děti, které větší míru pozornosti skutečně potřebují, a to dlouhodobě, např. děti s ADHD, zdravotně postižené či závažně nemocné. I zde je třeba, aby děti rozuměly, proč se rodiče jejich sourozenci tolik věnují, proč maminka týdny není doma a je s bratříčkem v nemocnici. Důležité je, že i velmi hodné, samostatné a chápavé děti v takové situaci potřebují velkou podporu, aby tomu rozuměly a takto obtížnou situaci přijaly. Vybavuji si ze své praxe dvě zcela funkční rodiny, kde se u jednoho z dětí v období dospívání objevily krádeže a lhaní.  V obou případech bylo v rodinné anamnéze závažné onemocnění sourozence spojené s dlouhodobou hospitalizací v době, kdy tyto děti byly v předškolním věku.

Další situací, která může být pro děti nesrozumitelná a pro jejich vzájemný vztah i jejich další vývoj riziková, je dávání přednosti některému z dětí, případně  opomíjení některého z nich. Někdy se to děje vědomě a záměrně, a tady asi žádný apel nepomůže, často  je to ale nevědomé, pouze na základě odlišností – různé nadání pro sport, pro hudbu, pro porozumění atd. Vzpomínám si na jednu maminku, která byla přesvědčena, že její holčička je šikovnější a nadanější než její bratr dvojče. K prohlížení knížky, ke hře a k dalším aktivitám zvala zásadně pouze holčičku. Byla velmi překvapená, když jsem jí to na videu ukázala – vůbec si to neuvědomovala..

Ještě bych chtěla poznamenat, že pro všechny děti je skvělé, když alespoň občas mají některého z rodičů jenom samy pro sebe.

Modelový příklad 1.

Adélka dokončila hezký obrázek a běží s ním za maminkou, která právě přebaluje hladového Péťu. Chce, aby se na něj maminka za každou cenu podívala. Reakce v takové situaci bývají různé – maminka nereaguje nebo na ni vyjede: „Copak nevidíš, že přebaluju Péťu?!, Ty chceš vždycky všechno hned a je ti jedno, že Péťa pláče!“. Také se může na obrázek zběžně podívat a poznamenat: „Pěkný, šikulka“.  To možná Adélku částečně uspokojí, nicméně s uklidněným Péťou, přisátým k prsu nebo lahvičce, by měla maminka víc klidu a prostoru, aby si obrázek opravdu důkladně prohlédla a s Adélkou si o něm popovídala. Stačilo jen klidně a laskavě Adélce sdělit, že teď musí chvíli počkat, protože musí přebalit plačícího Péťu a dát mu najíst.

Modelový příklad 2.

Maminka vyzvedává děti z družiny. Adélka je u mámy první a začíná něco vyprávět. Přibíhá Péťa, i on má něco důležitého a už z dálky to křičí. Obě děti najednou maminka nepobere, není to situace, které je dobré dát volný průběh. Možná je Péťa jenom razantnější a průbojnější, pak by taková (často se opakující) situace měla mít svá pravidla a Péťa dostane jasnou informaci: „Poslechnu si to, ale teď mi začala něco vyprávět Adélka“. Možná je ale Péťa rozčílený, něco nepěkného se mu stalo, potřebuje prostor co nejdřív, a pak je to Adélka, kdo bude muset počkat. Ale i ona by tomu měla rozumět: „Počkej, Adélko, Péťovi se asi něco stalo! Potom mi to dovyprávíš“.

Už roky pracuji s rodiči a stále znovu vidím, jak je právě tohle pro ně obtížné. Často se zlobí na své děti, že je svou netrpělivostí a soupeřením přivádějí do úzkých, jako by očekávali, že děti jsou schopny vyhodnotit situaci a čtyřletá Adélka řekne: „Aha, vidím, že Péťa pláče, tak já chvíli počkám.“ A šestiletý Péťa řekne: „Promiň, Adélko, nevšiml jsem si, že už jsi začala mamince něco vyprávět!“ Pochopení dětí, že rodiče musí svoji pozornost rozdělovat, že nemohou mít všechno hned, tedy v podstatě ohleduplnost jako důležitá sociální dovednost, je nejspíš jedním z cílů výchovy mnoha rodičů, ale cesta k ní je dlouhá a klopotná a vede právě přes jasné informace, pravidla a vlídné usměrňování. Děti se s tím nemusí smířit a dál dorážejí, to ovšem neznamená, že to je neúčinná strategie. Nedovedu si představit, že by tuhle dovednost získaly jiným způsobem. Prostě je to učíme a výsledek nebude hned. To bychom od dětí i od sebe očekávali příliš.

Komfort rodičů

Je zde ještě jedna rovina, a tou je komfort rodičů při zvládání podobných situací. Aby se rodiče mohli v klidu věnovat dětem, jak to zrovna potřebují, je důležité, aby si pro to vytvořili podmínky.  Rodiče se nemohou rozkrájet, zejména když dětí je víc a povinností je někdy až nad hlavu. Jasná informace, vlídné usměrňování a také zavádění určitých pravidel složité situace zpřehledňují a zklidňují – jak pro děti, tak i pro ně. Umožňují mít je pod kontrolou. Rozdíly mezi dětmi, jejich soupeření a konflikty a jejich naléhavost jsou přirozené, když jsou rodiče v jejich vleku, vzájemným vztahům mezi dětmi, ale ani náladě rodičů  to nepomůže – většinou  zbude někdo nespokojený. Při usměrňování je pak důležité, aby je děti nevnímaly jako odmítnutí, a cítily se přijaté a pochopené. O tom ale zase někdy příště.

Neváhejte se poradit na Rodičovské lince. Věděli jste, že s námi můžete komunikovat i prostřednictvím CHATu?