Podpora sourozeneckých vztahů: Propojování dětí II.

Dnes bych ráda vysvětila, jak může propojování pomáhat dětem, když se spolu dostanou do složitější situace, kterou (zatím) řeší pod vlivem svých emocí – křikem, pláčem, vzájemným napadáním se.

Aby se děti naučily, jak řešit spory jinak, potřebují porozumět jak svým pocitům a chování, tak i pocitům a chování svých sourozenců. A propojování je při tom velmi užitečný nástroj.

Spory a nedorozumění jako příležitost

Konflikty, které mezi sourozenci vznikají, jsou přirozené a zdravé. Vstupovat do konfliktů dětí je podle mého názoru někdy nutné, někdy zcela zbytečné. O to však v tomto článku nejde, tomu bych se chtěla věnovat jindy. Nicméně konflikty nabízejí příležitost, a to už od nejútlejšího věku, učit děti sociálním dovednostem, jako jsou: umět ustoupit, hledat dohodu a kompromis, vcítit se do druhého, omluvit se, respektovat potřeby druhých – a tady je úloha rodičů velmi důležitá. Proto se vyplatí sledovat, co se mezi dětmi děje, a v případě potřeby vhodně zasáhnout.

Modelový příklad:

Čtyřletá Adélka staví dráhu pro vláčky, součástí stavby je i most. K němu se blíží rok a půlletý Péťa. Adélka křičí, ať jde pryč, Péťa se zarazí, ale pak pokračuje, zakopává, padá, most se hroutí a spolu s ním se rozpadává i část stavby. Rozzlobená Adélka bere kolejničku a praští Péťu, Péťa pláče, Adélka nadává a také pláče.

Pojďme si s modelovou situací trochu pohrát:

Včasný zásah je nejlepší

Kdyby byl situaci přítomen jeden z rodičů, mohl by Adélce a Péťovi hned na začátku pomoci např. tím, že by Péťu zadržel, vysvětlil by mu, proč na něj Adélka křičí (“Adélka se bojí, že jí to zboříš, dalo jí to spoustu práce…“). Zároveň by mohl s Adélkou promluvit o tom, že Péťa je určitě na její stavbu zvědavý, že ji nechce zbořit (“on si to chtěl asi prohlédnout zblízka, ještě si neuvědomuje, že by se to mohlo zbořit…“). Mohl by Péťovi nabídnout jinou činnost, případně, se souhlasem Adélky, ho zapojit do budování kolejiště na místě, kde její stavbu neohrozí.

Komu nabídnout náruč?

Někdy se však věci odehrávají tak rychle, že se nepodaří „katastrofě“ zabránit. V případě, že most je zbořen, ale nedošlo na praštění kolejničkou, potřebuje pochopení a útěchu (náruč) především Adélka – komentář bude zaměřený na pocity Adélky a jednání Péti (…jasně, že je ti to líto, takový krásný most, on to neudělal schválně, Adélko…vidíš, Péťo, Adélka se zlobí, je jí to líto atd.“).
Pokud situace dospěje až do praštění kolejničkou, naopak potřebuje náruč Péťa („podívej, jak pláče, to ho bolelo, já vím, Péťo, že jsi to neudělal schválně, Adélka se naštvala a bouchla tě, bylo jí líto, že jsi zboural ten most atd.“). Teprve po zklidnění obou dětí je čas promluvit s Adélkou, že praštit Péťu kolejničkou není správné.

Když rodiče u konfliktu nebyli…

Stává se, že rodiče zaznamenají pouze závěr dramatu (Adélka křičí a nadává, bouchá Péťu kolejničkou, Péťa usedavě pláče). Rodič, který do takové situace přijde, by měl zastavit probíhající agresi a pak se potřebuje zorientovat, co se vlastně stalo. To je však možné pouze tehdy, když se děti zklidní. Je to tedy další věc, na kterou by se měl zaměřit. Teprve potom může začít rozhovor o tom, co se stalo, co je a není v pořádku, jak by se to případně dalo napravit.

Řešení situace a následný rozhovor mohou např. vypadat takto:

Tatínek přichází do pokoje, vidí Adélku nad Péťou s kolejničkou v ruce, Péťa leží na zemi a pláče. Tatínek bere Péťu do náruče, Adélka křičí: „On mi zboural most!“
Tatínek: Počkej Adélko, Péťa pláče, povíš mi to, až přestane plakat. Utěšuje Péťu, fouká atd. Péťa se pomalu zklidňuje. Tatínek má na klíně uplakaného Péťu, Adélku drží za ruku (má fyzický kontakt s oběma dětmi).
Tatínek: Teď mi můžeš povědět, Adélko, co se vlastně stalo? Péťa to ještě neumí…
Adélka: Péťa mi zboural most!
Tatínek (ukazuje): Tenhle most? Ten byl určitě hezký. Péťo, to muselo být Adélce líto. Jak se to stalo, Adélko?
Adélka: Šel k němu, kopl do něj a spadl.
Tatínek: Aha, možná spíš zakopl, tak to asi neudělal schválně, ale ty ses na něj rozzlobila…
Adélka: Ale já jsem mu říkala, ať tam nechodí!
Tatínek: A on tě neposlechl…to se někdy stává, i tobě, že jo? …Adélka kýve.
Tatínek: Asi si ho chtěl prohlédnout… co bylo pak?
Adélka: Praštila jsem ho kolejničkou.
Tatínek: To ho ale muselo bolet!…bolelo tě to, Péťo?...Péťa kýve…Adélko, Péťu to bolelo a mohla jsi mu ublížit. Adélka: mlčí, dívá se na tatínka.
Tatínek: Myslíš, že se dá ten most opravit, Adélko?...Adélka kýve. Dá se opravit, Péťo? Péťa kýve.
Tatínek: Tak ho teď spolu opravíme a Péťa nám pomůže. A dá se nějak napravit, že jsi Péťu praštila kolejničkou? Adélka: Promiň, Péťo…hladí Péťu.

Komentář:

Při rozhovoru se tatínek zcela vážně snaží zorientovat, pojmenovává pocity dětí, nezlehčuje je, naopak jim dává pochopení, neodsuzuje, netrestá. Jeho slovům rozumí hlavně Adélka – může vnímat respekt a pochopení, což ji může pomoci, aby byla více nakloněná snaze porozumět jednání a pocitům bratříčka, o což se tatínek snaží. Necítí se zahanbená nebo odmítnutá, takže spíše dokáže přijmout, že něco v jejím chování nebylo v pořádku. A nakonec se i omluví.

To hlavní je děti zklidnit

K takovému happy endu však může dojít pouze tehdy, když sami rodiče si udržují nadhled a klid a vnímají podobné konflikty i s agresivními projevy jako přirozenou součást vývoje dětí a jejich sourozeneckého soužití. Tedy je to zas až tak moc nerozčiluje a netrápí, ale zaměřují se na to, aby dětem v jejich rozrušení pomohli. Podobných konfliktů se odehrává spousta, ne vždy se podaří je řešit tak příkladně, jako to dělá náš smyšlený tatínek. Rodiče nemusí mít vždy kapacitu nebo nervy na to, aby zkoumali, co se stalo, vedli s dětmi takové rozhovory, často ani nemají šanci se to dozvědět, protože děti si protiřečí („…on mi udělal…! Nene, ona mi udělala…!“). Pak nemá smysl pátrat po pravdě, důležité je, aby se děti zklidnily…a jede se dál. Pro děti, když vychladnou, to nebývá problém.

Nálepkování a začarovaný kruh, pozor na to!

Někdy se však rodiče ve své reakci zaměřují pouze na „negativní“ projevy dětí, v našem případě na poslední bod „dramatu“ (Adélka nadává, Adélka praštila Péťu kolejničkou), a vůbec nechtějí vědět, co se stalo. A pak zaznívá, zpravidla zvýšeným, rozčíleným hlasem: „Kolikrát jsem ti říkal, že tohle dělat nebudeš! Co na něj křičíš, vždyť se nic nestalo, tak si to postavíš znovu, vždyť je malej atd.“ a nezřídka dochází i na trest za to, že dítě sourozence nějakým způsobem napadlo. Stane-li se to jednou, dvakrát, psychikou dítěte to neotřese, i když se v tu chvíli cítí nepochopené, ublížené a odmítnuté. Pokud se děti v roli „agresora“ střídají a rodiče vždy měří stejným metrem, také se s tím nějak srovnají. Pokud ovšem „agresorem“ bývá zpravidla jen jedno z dětí (to starší nebo vznětlivější), postupně získává nálepku toho nehodného a zlého. Dítě vnímá, že rodiče se na ně zlobí častěji než na jeho sourozence, což u něj může vést k napětí, o to spíše však potom v banálních konfliktech se sourozenci bude selhávat, tedy projevovat se agresivně. Vzniká tak začarovaný kruh, ze kterého dítě bez pomoci nemůže vyjít. Je to jeden z důsledků, když se rodiče při vstupu do konfliktů dětí zaměřují pouze na jejich negativní chování. Tím dalším důsledkem je skutečnost, že schopnost dětí si porozumět a domlouvat se, když na sebe jejich zájmy narazí, není rozvíjena.

Propojování je jen jedním ze způsobů, kterými rodiče tyto sociální dovednosti podporují. Tím dalším jsou pravidla a uzavírání dohod. Na to se zaměřím v dalším článku.

Přečtěte si i 1. díl "Podpora sourozeneckých vztahů: Propojování dětí I.", v kterém se dozvíte, jak aktivně podporovat dobré vztahy mezi dětmi.