Podpora sourozeneckých vztahů: Přijetí.

Potřebují nejen zprávu, že jsou vnímány, ale že také rodiče vědí, co dělají, a zajímá je to, že rozumí jejich pocitům a důvodům, proč se tak či onak chovají. Když všechno běží podle rodičovských představ, děti jsou milé, aktivní atd., nebývá problém na ně reagovat kladně. Podle mých zkušeností jde nejčastěji o jednoduchou pochvalu, např. šikulka. Někdy však zpětná vazba od rodičů úplně chybí nebo nebývá zrovna pozitivní, zejména když děti „zlobí“ nebo na sebe nějak nevhodně upozorňují. Ve vícečetných rodinách je to o to složitější, že mezi dětmi jsou rozdíly, a to pak s sebou nese určitá rizika. Podívejme se na následující situaci:

Modelový příklad 1:

Zatímco Adélka si v klidu a tiše hraje (staví, maluje atd.), Péťa stále běhá za maminkou, která má spoustu práce, dožaduje se něčeho a dává najevo, jak se nudí. Maminka se ho snaží zabavit, nabízí mu hračky atd., postupně ztrácí trpělivost a odbývá ho.  Když mají jít ven, Adélka už je dávno hotová, ale Péťa se dožaduje pomoci i v činnostech, které už dávno umí. Jedna z velmi běžných rekcí (nejen u této maminky) je: „To si, Péťo, nemůžeš chvilku hrát sám jako Adélka?“ „Podívej se, Adélka už je připravená, a ty se pořád jen couráš!“ Adélka sice byla nepřímo pochválená, nicméně maminka se na její obrázek nebo stavbu z Lega ani nepodívala, protože byla plně zaměstnaná Péťou a dalšími povinnostmi.  Zatímco ona se dokázala sama připravit, maminka většinu času věnovala Péťovi, protože se nechtěl (nebo neuměl) obléknout. V Adélce může narůstat pocit, že ať dělá, co dělá, Péťa je vždycky na prvním místě. A Péťa sice dostal spoustu pozornosti, ale spokojená s ním maminka není. Navíc jeho dokonalá sestra, která je mu předhazována jako vzor, ho může začít pěkně štvát.

Jak z toho ven?

Abychom nepodporovali rivalitu mezi dětmi, které jsou tak odlišné, je především důležité vyhnout se podobným srovnáním. Zatímco Adélce by možná stačilo, aby se maminka občas zašla podívat, co dělá, a krátce si s ní o tom popovídala, Péťa s ní chce být stále. Tak to prostě je, a není proto horší než Adélka. Neměl by se kvůli tomu cítit špatně. Pokud to jde, může ho maminka zapojit do své činnosti (a také to nabídnout Adélce), povídat si s ním při své práci, navrhnout Adélce, jestli si s ním nechce chvíli pohrát (a respektovat, když nechce). Jestli na něho opravdu nemá čas, může mu to v klidu říct a hledat s ním nějaké řešení, případně ho ponechat jeho osudu. Ať se zkrátka nudí. Když se loudá s oblékáním, může mu sdělit, že na něj počká v předsíni, a zatím si tam povídat s připravenou Adélkou a občas ho zajít povzbudit. Chápu, že to někdy z časových důvodů nejde, ale je to docela dobrý způsob, jak dítě motivovat, aby si poradilo samo.

Přijetí versus vyhovění

Vrátím se ještě k tomu, že maminka se Péťovi věnovat zkrátka nebude a ponechá ho jeho osudu. To vypadá spíše jako odmítnutí, než přijetí. Velmi však záleží na tom, jak si to maminka s Péťou vysvětlí. Je velký rozdíl mezi tím, když dítě opakovaně slyší – Už jsi zase tady?, Co zase chceš?, Ty mě nenecháš chvíli v klidu! atd., a mezi situací, kdy si maminka s Péťou sedne a řekne mu – Ty by sis tak moc chtěl se mnou hrát, ale já teď opravdu nemůžu. Co s tím uděláme? Jednak dává Péťovi prostor, aby se do řešení zapojil, Péťa ale také vidí, že maminka mu rozumí a ví, co chce. V tom se může cítit být přijatý, i když mu teď zrovna nevyhoví. Přijímat neznamená vyhovět dítěti vždy a ve všem, ale v situaci, kdy mu vyhovět nemůžeme, mu dát najevo porozumění pro jeho přání a pomoci mu unést případně zklamání a další pocity.

Jak dát přijetí dítěti, které „zlobí“?

Děti dělají a říkají, ať již záměrně, častěji ale pod vlivem emocí, z náhlého popudu či ze zvědavosti nejrůznější věci, se kterými rozhodně nemůžeme souhlasit.

Modelový příklad 2.

Děti si hrají ve svém pokoji, maminka s nimi není, ale slyší je. Registruje počínající spor, který vyvrcholí tím, že Péťa na Adélu křičí, že je hnusná kráva (případně ještě něco horšího). Běžná reakce (nejen této maminky) je přinejmenším vyhubování Péťovi za nepřijatelná slova. Padají věty jako: Takhle se svou sestrou mluvit nesmíš!, Jak můžeš taková slova říkat? Kde jsi to slyšel? apod. Péťa je rozčílený a zahanbený, vnímá, že maminka se na něj zlobí, možná by se rád obhájil, ale prostor pro to nedostane. A Adélka, která možná (to maminka nemůže vědět) dělala předtím všechno, aby Péťu vyprovokovala, cítí nejspíš zlomyslné zadostiučinění.

Jak z toho ven?

Ke konfliktům mezi sourozenci, zda a jak do nich vstupovat, bych se ještě později ráda dostala, teď je však hlavním tématem přijetí. Je v této situaci vůbec možné? Jsem přesvědčena, že to možné je, a cesta k tomu je přes porozumění, proč se dítě tak či onak chová, i když je to někdy hodně přes čáru. Je poněkud kontraproduktivní říkat dítěti, že takhle mluvit nesmí, když už ošklivá slova byla vyřčena, zrovna tak je zbytečné se ptát, jak může tahle slova říkat a kde to slyšelo, protože odpověď je jasná. Naprostá většina dospělých ví, jaká slova používají, když jsou ve velkém vzteku. Od toho tu přece jsou! Většina dětí ta slova slyší právě v rodině. Takže, pokud se mamince podaří zvládnout vlastní rozčílení, může říct v klidu, nebo i důrazně: Teď jsem slyšela, že jsi Adélce opravdu ošklivě nadával, a to se mi vůbec nelíbí. Musel jsi být ale moc naštvaný a vzteklý. Co se stalo? Péťa vidí, že maminka sice nesouhlasí s tím, co říkal, ale že chápe, že měl pro to nějaký důvod. Zároveň se tím otevírá prostor pro vysvětlení, zprostředkování pochopení celé situaci pro obě děti a hledání jiných způsobů řešení.

Tím se dostáváme k dalšímu tématu, kterým je propojování dětí, tedy k aktivní podpoře dobrých vztahů mezi sourozenci ze strany rodičů. O tom ale zase někdy příště.

Neváhejte se poradit na Rodičovské lince. Věděli jste, že s námi můžete komunikovat i prostřednictvím CHATu?