Po rozvodu neubližujme dětem svojí ublížeností

Kam by měl individuální vnitřní proces rodičů zpracování ztráty v rámci rozvodu směřovat, aby byl ve prospěch dětí?

Měl by u obou rodičů vést k uznání toho, že se kdysi milovali a k přijetí faktu, že vztah nevyšel. Každý z rodičů by měl přijmout svůj podíl odpovědnosti a uznat, že jejich děti jsou pokračováním toho dobrého, co jim vztah přinesl.

Vím, že to není jednoduchá cesta. V tomto článku nenabízím univerzální řešení, ale spíše výzvu k zamyšlení, protože na problematiku rozvodů a sporů o děti má vliv mnoho aspektů. Ústředním tématem rozvodové problematiky je ztráta. Rozpad manželství, kde jsou děti, je ztrátou pro všechny. Je spojen se strádáním či ztrátou a nic na tom nemění fakt, že rozvod bývá provázen pocity úlevy a nabízí partnerům šanci osvobodit se od strastiplného soužití. Schopnosti rozejít se s druhým se musíme učit. Naši životní cestu odmalička provází rozloučení se s něčím, s pubertou, s rodiči atp.

V rámci hovorů na Rodičovské lince se poměrně často setkáváme s tématem dehonestování druhého rodiče, ať už v době rozvodu či po rozvodu. V některých případech takové chování přeroste v letité spory rodičů, kdy je dítě vystavováno nespočtu agresí, konfliktů mezi rodiči a především situacím, kdy jeden druhého před dítětem opakovaně ponižuje, obviňuje či devalvuje. Důvodem je velmi často ublíženost a nezpracování rozpadu vztahu či manželství. Někteří rodiče v hloubi duše tuší, že se nemají takto chovat, ale nemohou si zkrátka pomoci. U některých není přítomno ani uvědomění si, že to dítě poškozuje. Jiné trápí, že pouze druhý rodič je strůjcem tohoto chování a oni se snaží konflikty minimalizovat. Nadává se na postupy soudů, sociálních pracovníků, někdy bezdůvodně jindy oprávněně. Vždy se však jedná o  velké očekávání, že dlouhodobou bolest rodičů někdo vyřeší. To se ale nestane, pokud oni sami nezačnou měnit sami sebe.

K tomuto vnitřnímu uvědomění však vždy nevede jednoduchá cesta. Jednou z příčin, proč se nám nemusí dařit odpoutat se od partnera je to, že neproběhlo odpoutání od dětství, rodičů a následně chybí samostatnost. Partner spíše zajištoval psychickou stabilitu nebo hojil stará zranění z dětství, než aby se jednalo o zralé partnerství. Vztahy postavené na mocenském boji mezi partnery jsou souboje, v nichž se většinou (nevědomě) zpracovávají neřešené problémy z vlastního dětství.

Vždy se můžeme rozhodnout pro změnu

Máme dvě možnosti, buď zůstaneme v roli toho, kdo bude donekonečna obviňovat toho druhého, který se ve výsledku nechce a nemůže změnit. Nebo půjdeme cestou vlastního sebepoznání, na které se můžete potkat s vlastní zranitelností a s možností, že na povrch vyplují naše nezpracovaná téma z dětství (jak se k nám chovali či vztahovali naši rodiče). Může se ukázat, jak nám partner zaplňoval naše osobní „díry,“ či jeho negativní emoce nám mohou zrcadlit nezpracované psychické části v nás samotných.

Někdy nám hluboké životní krize a v ní prociťovaná bolest ze ztráty může otevřít větší prostor pro lásku a pokoru ke všemu, co se děje. Pokud se stále budeme jako bývalí partneři zaobírat jeden druhým a málo sami sebou, náš život se nikam neposune. A především tím budeme ubližovat svým dětem, protože pro jejich opravdové potřeby v takové situaci není prostor. Prvním účinným krokem je rozhodnutí pro změnu a poté volba dobrého psychologa či terapeuta. Ten by nás měl provést celým procesem a především vytvořit bezpečný prostor pro vyjádření naší zranitelnosti, protože teprve prostřednictvím tohoto procesu můžeme druhému odpustit a zároveň opustit staré vztahové rámce.