Nástěnka zpětné vazby od dětí

U nás na Lince bezpečí ctíme anonymitu klientů, ale díky tomu nevíme, co se děje dál, když se s klientem rozloučíme. Nevíme, zda dítě podniklo kroky, které jsme s ním naplánovali, zda si našlo pomoc v obtížné situaci doma, zda se mu podařilo vyřešit konflikt s kamarádem či kamarádkou, zda se dítěti dostalo pochopení od učitelky ve škole atd. Občas říkám, že známe začátky nebo části příběhů, ale málokdy známe jejich konce.

Zní vám to zvláštně? Každému z nás někdy proběhne hlavou myšlenka, jak to vše vlastně dopadlo. Ale určitě se také občas objeví myšlenka, že je to tak asi možná dobře. A to, že se naši klienti nemusí nikomu „zpovídat“, zda opravdu udělali to, co si s námi domluvili, jim zároveň dává velikou svobodu. Svobodu rozhodovat sám o svém vlastním životě. Někdy je Linka bezpečí první místo, kde toto zažijí. My si pak jen můžeme přát, aby příběh měl co nejlepší konec.

Dětem dáváme kompetenci rozhodnout se sami za sebe. Společně vymyslíme možná východiska ze svízelné situace, ale to jakou možnost nakonec zvolí, to je již na nich. Jedno přísloví říká „než dát hladovému rybu, je lepší ho naučit, jak si ji on sám může chytit“. Vždycky je šance, že jedno (své vlastní) řešení člověk využije i v jiné situaci a to je to, o co nám v hovorech s dětmi také jde.

Vrátím se k oné nástěnce se vzkazy a poděkováními. Ta nám dává zprávu o tom, že jsme někomu pomohli. Nevíme, komu z nás konkrétní vzkaz patří, které dítě nám vzkaz zanechalo ani na který příběh navazuje. Co je důležité, že i tak se nám daří pomáhat a že mnohdy mají příběhy, které na Lince bezpečí slyšíme, happyend.