Linka bezpečí | Mé roky s Linkou bezpečí

Mé roky s Linkou bezpečí

Linka bezpečí je dle mého názoru fenomén. Troufám si tvrdit, že o málokteré neziskové organizaci panuje mezi laickou i odbornou veřejností takové povědomí. Je to zcela určitě dobrým PR, dlouholetou tradicí, stabilitou na poli neziskového sektoru a především smysluplností služby, která je naprosto jedinečná. Bez lidí, kteří jsou ochotní věnovat Lince kousíček, kousek nebo rovnou celý kus svého života, by to ale nikdy nešlo.

Co mi Linka dala….

Ráda říkám, že Linka je moje srdcovka. Je to tak a je to tím, že mi při spolupráci s Linkou bylo vždycky (tak dobře, skoro vždycky) dobře. Už přes dvacet let se v ní potkávají lidé, kteří mají svojí práci rádi. Poznala jsem Linku z mnoha úrovní, a tak si myslím, že si můžu troufnout to tak říci. Protože se ale necítím oprávněná mluvit za ostatní, nabízím svůj pohled a otevírám svůj vztah k Lince bezpečí.

Linka pro mě byla vždycky především obrovským kusem profesní a také životní zkušenosti. Kvalitní odborný výcvik a veliká pečlivost věnovaná následnému vzdělávání, kontrole kvality práce, podpoře při práci na sobě samém, na své profesionalitě a péče o každého z lidí, kteří na Lince bezpečí zvedají telefony, chatují nebo píší e-maily, to všechno vytváří velké odborné zázemí. Lidí na Lince bezpečí pracuje opravdu hodně. Konzultanti se střídají na směnách, aby zabezpečili nepřetržitý provoz, a střídají se i v životě Linky bezpečí tak nějak přirozeně, často v souvislosti s ukončením vysokoškolského studia. Člověk tak má na Lince k dispozici obrovskou zásobárnu kontaktů a interakcí s nejrůznějšími lidmi. Kolik je to komunikačních výzev, zejména na vedoucí pozici, lze jen těžko spočítat.

Prošla jsem postupně pozicemi od zdola až nahoru, poznala jsem, jak se člověk v té které pozici cítí a jak najednou některé momenty vnímá jinak, když o nich má rozhodovat a podílet se na vytváření pravidel pro ostatní kolegy. Poznala jsem také, jak bolestivě může zasáhnout blízké přátelství nutnost rozhodovat se za organizaci a ne za sebe.

Přátelství pro mě bylo ve spojení s Linkou vždycky velké téma. Bylo jich hodně, na směnách, i s ostatními kolegy, se vytvářely prima party, které spolu trávily i volný čas. Některá přátelství odplula spolu s koncem pracovního procesu, některá přečkala a jsem za ně moc ráda.

Linka mi také pomohla k vysokoškolskému titulu. Diplomová práce věnovaná etickým dilematům při práci na Lince bezpečí se psala skoro sama a etické otázky při práci s dětmi v krizi, mi dodnes přijdou jako velké téma, nad nímž se nepřestávám zamýšlet. Máme, na Lince, docela velký prostor ovlivnit situaci tady a teď a to v životě dětí není málo.

Linka mě obecně naučila hodně přemýšlet o sobě, o svých hranicích, limitech, o hranicích a limitech klienta a jeho životního příběhu. Také o hranicích, limitech a potřebách kolegů, nadřízených a celé služby jako takové. Přijmout, že někdy už to nejde dál ani výš, je velký úkol, ať už se týká kterékoliv oblasti práce v pomáhajících profesích a v neziskovém sektoru.

Linka mi dala velký potenciál k rozvoji komunikace. Jestli je něco na Lince ctěno, pak je to otevřená komunikace všemi směry. Trochu potíž pak ovšem může být přijít do jiných organizací. Ne vždy a všude je ceněna vysoká otevřenost a srozumitelné pojmenovávání všeho tak, jako na Lince.

 

A co mi Linka vzala…

Samozřejmě přemýšlím i nad tím, zda je něco, co mi Linka za ty roky vzala. Snad trochu nepokory a omnipotentního bludu, s nimiž jsem do praxe pomáhajících profesí nastupovala. A to je rozhodně v pořádku. Především mi ale Linka vzala už spoustu času. A za to jsem opravdu a upřímně moc ráda a doufám, že ještě nějaký čas mi Linka bude brát můj čas!

Kam pokračovat dál

Videa, články, podcasty

Pochybovat o sobě je běžná součást dospívání