Moje dítě se řeže! Co dělat?!
Čeho se vyvarovat a o co se naopak snažit
Většinou nezáleží na tom, jestli je ráno, odpoledne nebo večer. Telefony na centrále Linky bezpečí zvoní skoro pořád a denně k nám zavolá zhruba 500 dětí, nejčastěji mladí lidé mezi třináctým a sedmnáctým rokem. Ale nejvytíženějším časem, kdy je v práci také nejvíc konzultantů, je odpoledne po škole až do večera (i velkou přestávku ve škole jde poznat). Když se člověk zaposlouchá, slyší své kolegy konzultanty mluvit na spoustu témat. Řeší se lásky, jak ji nebo jeho pozvat na rande, jak je to se sexem, mluví se o škole, o rodičích, ale i o šikaně, útěku z domova, o ubližování, týrání, zneužívání, o sebevraždách. O všem.
Často k nám volají i děti, které si chtějí Linku jenom vyzkoušet a zjistit, jak to tady funguje, jak s dětmi mluvíme a co od nás vlastně můžou čekat. Což je úplně normální. Takovým hovorům říkáme testovací. Představte si, že to, co vás nejvíc trápí, kvůli čemu se cítíte sevření strachy a máte pocit, že to nemůžete ani vyslovit nahlas, máte najednou říct nějakým cizím lidem na telefonu. Je to sice anonymní, ale stejně. Nevíte, jestli přece jen nějak nemůžou zjistit, kdo jste a odkud voláte. A tak nejdřív zkusíte zavolat. A třeba si uděláte legraci. A pro jistotu znovu. A pak ještě s kamarády. Zkusíte, jestli nás nějak nenachytáte. A pečlivě hlídáte všechny naše reakce a slova. Protože, co když se rozhodnete, že nám své trápení přece jen svěříte..?
Testovací hovory jsou náročné. Je to hlavně kvůli tomu, že je jich hodně a často jich jde i několik za sebou. I takové hovory vyčerpávají. Ale pak přichází moment, kdy po pár hovorech, ve kterých byl slyšet jenom smích, nadávání nebo vtipy, zvednete sluchátko a najednou slyšíte přerývaný dech a hlas, který nemá daleko k tomu se rozplakat, pocítíte úzkost dítěte, které volá a které vám roztřeseným hlasem začne nejistě vyprávět, co se stalo. A prosí o pomoc. Protože už to takhle dál nechce. Nebo hned dopředu říká, že vám to jenom potřebuje říct. Že to nikdo neví… Ten moment, kdy po testovacích hovorech najednou přichází vážný hovor, má svou výjimečnost. Je výjimečný i proto, že nikdy netušíme, co všechno se v tom hovoru odehraje. Často hovor začne na jedno téma, ale čím déle si povídáme, tím víc věcí se k němu přibaluje, víc věcí vyplouvá napovrch a situace se celkově mění. A konzultant se do té situace dostává společně s dítětem.
Bývá to různé. Některé hovory zůstávají. Některé hovory jdou naopak hned vytěsnit. Někdy zůstává hlavně únava. A jsou dny, kdy konzultant odchází z práce s dobrým pocitem, protože se něco povedlo. Pro někoho, kdo v té situaci není, to může být malý krok, zdánlivě třeba banální, ale pro dítě to může být krok velký a zásadní. Na Lince bezpečí konzultanti neodcházejí domů hned „od telefonu“. Po skončení každé směny vede intervizor (dohlížející) s konzultanty tzv. debrief. To je místo, kde je prostor pro povídání o celé směně, o hovorech, o emocích a pocitech, které z hovorů máme. Je to místo, kde konzultanti můžou všechno nechat a sami pro sebe třeba ještě nějaký hovor uzavřít tak, aby si ho nenesli domů. To je na „debriefu“ moc fajn. Někdy má konzultant pocit, že už o ničem mluvit nechce. A když nechce, nemusí. Ale často se rozpovídá, až je třeba sám překvapený, co všechno potřebuje říct. A hlavně, debrief je místo, kde je pro konzultanty připravená podpora a pochopení. A to, v kombinaci se samotným povídáním, dělá hodně.
Videa, články, podcasty
Čeho se vyvarovat a o co se naopak snažit
Může se stát, že trpím poruchami příjmu potravy a nevím o tom?
Pochybovat o sobě je běžná součást dospívání
Kdy zpozornět a jak postupovat, když dítě hovoří o vlastní smrti