Když dva prožívají totéž, není to totéž

Dvě holčičky. Ze stejné rodiny. Dvě stejné situace. … Jiné potřeby.

Máme dvě dcery, obě vychováváme stejně. Obě se v rámci měsíce chystaly na školu v přírodě. Obě vedeme k samostatnosti, k přátelskosti, k lásce k přírodě a výletům. Od malička je dost zřejmé, že jsou každá jiná. Ale stejně mě překvapilo, když se to ukázalo tak jasně, jako v tomto případě. Každá z nich potřebovala naprosto rozlišný přístup ke zpracovávání obav a strachů z blížícího se odloučení od rodiny.

Vědomé rodičovství

Jsem matka a zároveň psycholožka pracující (mimo jiné) s dětmi. Mám zkušenosti s reakcemi děti na různé situace, ať už každodenní či krizové, s jejich uvažováním. Jsem přesvědčena o jedinečnosti každého z nich, o nutnosti respektu k jejich potřebám a emocím. Zároveň stejně otevřeně komunikuji své potřeby a okolnosti. Snažím se jim předat důležitost vzájemného sdílení a povídání, ventilace emocí a jejich pojmenovávání a základní postoj, že vše se dá řešit, na nic nemusejí být samy.

V každodenním provozu však rodič velice snadno zajede do kolejí, naučí se reagovat jako poloautomat. Je to přirozené a pochopitelné – šetří to energii a kapacitu. Zároveň pokud ví, že mu něco fungovalo ve výchově/řešení, tak je více než logické to používat opakovaně. Jasně, vnímáte a respektujete rozdíly mezi dětmi v určitých oblastech (zájmy, extrovert/introvert, flegmatik/cholerik atd.), ale jsou konstanty, které platí vždy – pofoukat zranění, nechat vyplakat a obejmout, nebo říct dopředu, že se bude odcházet z hřiště, aby nepřišla „vztekací“ scéna.

Pak jsou ale situace, kdy Vám dojde, že Vaše děti prostě nemůžete srovnávat, že to, co platí na jedno, nemusí být funkční u druhého. Že prostě opravdu nejsou stejné, že mají jiné potřeby v naprosto stejných situacích.

Proto je potřeba jednat vědomě, být v kontaktu se svými emocemi a s hlavou otevřenou naslouchat slovům i emocím svých dětí. Je to fuška, to vědomé rodičovství, ale má to podle mého názoru smysl. A ukazuje to i následující zážitek.

Jedna dcera zhruba 14 dní před odjezdem začala mluvit o svém strachu z odloučení. Že se jí bude stýskat, že bude smutná, že tam bude „sama“. Potřebovala to probírat hodně do detailů, opakovaně, téměř každý den – potřebovala slyšet, že je to normální, že to chápeme, že tam bude mít kamarádky a fajn paní učitelku, že můžeme vymyslet další nástroje na zvládání smutku (předmět od rodiče s sebou jako pojítko, rituál, že vždy u oběda si na sebe vzpomeneme apod.). Upřímně – vlastně mě to po pár dnech docela unavovalo a otravovalo, vlastně i trochu rozjíždělo mé obavy „jak to zvládne“. Snažila jsem se ale reagovat na toto téma, když ho sama otevřela, s pochopením a nadhledem. S blížícím se dnem odjezdu mírná nervozita zůstávala, rostla ale i chuť a těšení na nové zážitky. Odjela v klidu a s úsměvem na rtech. Přijela naprosto spokojená se slovy: „Já jsem na vás myslela, to jo, ale nestýskalo se mi.“

S druhou dcerou jsme si povídaly o školce v přírodě v ten den, kdy nám to paní učitelky nabídly. Probraly, jak by to tam vypadalo, kdo by jel, co by se tam dělo. Řekly si, že tam bude mít kamarádky. Když jsem se dál vyptávala („máš nějaké obavy, jaké to tam pro tebe bude?“) – s nastavením, tak to zase párkrát promeleme dokola -, kategoricky to odmítla: „Mami, už se o tom nechci bavit. Jsem pak víc nervózní.“ Překvapila mě, ale vzala jsem to s tím, že kdyby se to změnilo, ať řekne. Další dny však mluvila o školce v přírodě s nadšením a těšením. Den před odjezdem byla při balení kufru hodně nenaladěná – nic jí nevyhovovalo, vše bylo špatně (barva trička, výběr šortek apod.). Už, už jsem byla na pokraji velké vzteku a frustrace, ale zeptala jsem se: „A nemáš ty strach ze zítřka, že se takhle chováš?!“ A ona se rozbrečela, že jo. Daly jsme tomu pár minut času, pochopení a objetí, náramek na památku a obrázek od nás všech s sebou a bylo. „Mami, už je to dobrý.“ Ráno odjela vysmátá a spolupracující.

Ptejme se svých dětí a naslouchejme jim! Co potřebují, jak se cítí, co a jak si přejí vyřešit? Nepředpokládejme a nesrovnávejme je mezi sebou.