Když dítě chybí…

Neplodnost jako nemoc těla?

Neplodnost bývá považována za nemoc těla, které z nějakého důvodu neplní to, co bychom si přáli, aby plnilo. Jako nemoc těla bývá také na somatické rovině léčena. Ženy zpravidla docházejí do center asistované reprodukce, kde se lékaři snaží najít somatickou příčinu neplodnosti (mnohdy neúspěšně) a léčebné prostředky (např. podávání hormonů) mají za cíl ovlivnit tělesné funkce.

Zvláštní na této nemoci je, že jí trpí často na první pohled zdravé ženy a zdraví muži, kteří, kdyby si nepřáli mít dítě, by ani nemuseli zjistit, že něco není v pořádku. Na somatické rovině je totiž tato nemoc obvykle nijak nelimituje. To, co však ovlivňuje od samého počátku, je jejich psychický stav.

V moři rozbouřených emocí

První nejistota a obavy přicházejí obvykle ve chvíli, kdy se ženám nedaří otěhotnět delší dobu, než předpokládaly, že otěhotnění potrvá. Negativní pocity sílí s narůstajícím počtem měsíců, kdy se početí nedaří a po nějaké době se většina párů obrací na centra asistované reprodukce. Do těchto center obvykle přicházejí s velkou nadějí a důvěrou, že jejich problém bude rychle vyřešen. Mnohdy se tak bohužel neděje, a tak velkou naději střídá ještě větší zklamání. 

Ženy, které neplodností prošly nebo procházejí, mluví o emočně velmi náročném období, kdy se cítily doslova zaplaveny negativními emocemi. Zmiňují smutek z toho, že dítě stále nepřichází; strach, že nepřijde nikdy a lítost, že přicházejí o radosti mateřství, které prožívají jejich přátelé. Není neobvyklé, že ženy v tomto období trpí nespavostí či nechutenstvím; některé zpětně uvádějí, že v tomto období upadaly do naprosté beznaděje a zoufalství, že se z celé situace doslova sesypaly či byly na pokraji nervového zhroucení.

Potíže s otěhotněním často negativně ovlivňují sebeobraz ženy a její sebehodnotu. Některé ženy zmiňují, že se vzhledem ke své neplodnosti cítí jaksi nepatřičně, hnusně, nepřitažlivě a méněcenně; jako jakési neúplně ženy, mrzáci, looseři či černé ovce. U některých žen se objevují pocity viny, neplodnost si vyčítají, vnímají ji jako vlastní selhání a vyčítají svému tělu, že je takto zradilo.

Náročná situace, rozbouřené hormony

Je zcela přirozené a normální, že člověk někdy prožívá emoce, které by raději necítil. Emoce, o kterých usuzuje, že by je neměl cítit. Emoce, za které se stydí. A v náročných životních situacích mohou tyto pocity přicházet častěji než obvykle, častěji, než by si možná přál. Ženy s potížemi s plodností často cítí vztek na lidi kolem sebe a někdy mívají tendenci hledat viníka svých potíži. Mnohdy závidí těhotným ženám a ženám s malými dětmi. Tyto emoce si často zpětně vyčítají.

Významnou roli v emocionalitě neplodných žen, které docházejí do center asistované reprodukce sehrávají hormony, na kterých je značná část léčby založena. Ženy se při jejich užívání často cítí emočně labilnější; některé mají pocit, že se pod jejich působením chovají jinak, než by si přály, což ještě více prohlubuje nepřijetí sebe sama.

Laskavost k sobě

Období řešení neplodnosti bývá dlouhé a emočně náročné. Ženy během této doby zjišťují, co jim v jejich situaci pomáhá udržovat se klidnější a veselejší a co je naopak vede k trudomyslnost a vyvolává vlnu negativních emocí.

Pro mnoho žen bývá důležité najít jinou náplň svého života. Něco, čemu se budou věnovat, co bude jejich životu dávat smysl, pro co „budou žít“. Často se začínají více věnovat své kariéře, volnočasovým aktivitám, více cestují nebo pečují o domácího mazlíčka či jiného člena rodiny. Ženy obvykle zvládají toto období lépe, když léčbě nepodřizují celý svůj život, ale naopak pokračují v aktivitách, které jim jsou příjemné. Je zcela přirozené, že jim myšlenky často ubíhají k tématu neplodnosti, k tomu, že dítě ještě nemají a díky jiným aktivitám, mohou alespoň na chvíli myslet na něco jiného a cítit se lépe.

Každý má však jiné potřeby. Jiné věci mu pomáhají a jiné věci pro něj mohou být náročné. Jedno je však možné říci: je dobré být sám na sebe hodný. Dělat to, co mi přináší radost a nedělat to, co mi ji bere. Dělat to, co pomáhá. Stýkat se s lidmi, se kterými je mi dobře a mluvit o věcech, které mě těší. A nebýt na to sám. Může být obtížné říci si o pomoc, ale je to důležité.