Moje dítě se řeže! Co dělat?!
Čeho se vyvarovat a o co se naopak snažit
Úzkostné poruchy ovlivňují životy mnoha lidí a představují značnou zátěž pro jejich fyzické i duševní zdraví. Ačkoliv se mohou projevovat různými způsoby, jedna společná zkušenost, kterou tito lidé sdílí, je pocit opuštění a nepochopení ze strany svých blízkých. Problém s úzkostnými poruchami spočívá v tom, že tyto stavy nejsou navenek viditelné. Na rozdíl od zranění nebo fyzických onemocnění, které můžeme často snadno identifikovat, úzkostné pocity jsou věcí nitra. Proto je pro blízké osoby obtížné si představit, co člověk trpící úzkostí prožívá.
Na základě této skutečnosti se pak úzkostní lidé setkávají s nezájmem, nedůvěrou nebo dokonce snahou zlehčovat jejich stav. Obvykle si vyslechnou „dobře míněné rady", aby si „přestali dělat starosti" nebo „se uvolnili", aniž by si uvědomovali, že úzkostný stav není něco, co lze jednoduše vypnout. To vše může mít negativní dopad na jejich sebeúctu, zhoršit symptomy úzkosti a komplikovat cestu k uzdravení.
Spousta klientů z mé praxe hovoří o tom, jak se je blízcí snaží ochránit před situacemi, které však oni sami nepovažují za nebezpečné. Ačkoliv se může na první pohled zdát, že jde o pouhou starostlivost blízkých vyvarovat se situacím, které by mohly u nemocného vyvolat úzkost, druhá strana si to jejich chování interpretuje jinak.
Pro osobu s úzkostnými poruchami mohou takové „zabezpečovací manévry“ působit jako nedostatek důvěry v její schopnosti se s těmito situacemi vypořádat. Klienti rovněž trpí nedostatkem podpory ze strany svých blízkých. Častokrát nabývají pocitu, že jejich trápení nepřikládají takovou hodnotu a veškeré obtíže z toho plynoucí jsou jinými zlehčovány.
Taková zkušenost může vytvořit bariéru pro otevřenou komunikaci, což přirozeně brání možnosti sdílet své pocity a myšlenky. Úzkostní lidé se tak dostanou do izolace a jejich úzkostné prožívání se zintenzivní, protože nemají žádný bezpečný prostor, kde by k svém stavu mohli hovořit bez obavy z odsouzení.
Nedůvěra blízkých může u úzkostných osob vést k pocitu, že jsou považovány za hypochondry a své potíže si vymýšlí. Tento nedůvěřivý postoj bývá zvláště problematický, jelikož oslabuje vědomí vlastního vnitřního zápasu nemocného a snižuje tak jeho motivaci hledat pomoc. To poté vede k neustálému potlačování emocí a snaze skrývat svůj stav před ostatními. Absence plné podpory od blízkých přitom nevzniká z nezájmu. Ve většině případů je způsobena nedostatečným porozuměním úzkostným poruchám a tomu, jak ovlivňují myšlenky, emoce a chování jednotlivce.
Jak tedy můžete pomoci blízkému, který trpí úzkosti?
1. Empatie je základ
Začněme tím nejdůležitějším – projevováním empatie. Empatie je klíčovým prvkem, který může pomoci vytvořit hlubší porozumění pro lidi trpící úzkostmi. Je důležité si uvědomit, že úzkost není jen obyčejný strach, ale složitá kombinace emocí a fyzických reakcí. Pokud se snažíme postavit se do pozice druhé osoby a uvažovat, jak bychom se cítili v podobné situaci, může nám to pomoci lépe pochopit její prožívání. Je samozřejmě těžké si představit, jaké to je prožívat úzkost, pokud jsme tím neprošli sami. Dejte však najevo, že i když se nedokážete zcela vcítit, jste ochotni naslouchat a být tady pro něj. Empatie vyžaduje také mnoho trpělivosti.
2. Aktivní naslouchání
Jedním z nejlepších způsobů, jak projevit empatii, je aktivní naslouchání. Když se nám náš blízký rozhodne svěřit se se svými pocity úzkosti, je důležité mu věnovat plnou pozornost. Zanechte bokem své vlastní myšlenky a soustřeďte se na to, co říká. Neposuzujte, vyvarujte se rychlým radám – prostě naslouchejte, doptávejte se a od jeho tématu neodbíhejte.
3. Respektování jeho času a mezí
Lidé trpící úzkostmi mohou mít různé způsoby, jak se s touto situací vyrovnávat. Někteří potřebují čas a prostor sami pro sebe, jiní ocení společnost a podporu blízkých. Je důležité respektovat to, co váš blízký potřebuje, a neklást na něj nereálné očekávání. To může leckdy vyvolávat i ve vás mnoho pocitů. I vy o nich potřebujete mluvit a nenechávat si je jen pro sebe. Respektujte i své potřeby.
4. Zbavte se soudů a předsudků
Často si lidé myslí, že úzkosti jsou jen „něco, co může postižený překonat“ nebo že jsou to jen „nervy“. Tato nepochopení však způsobí mezi Vámi a blízkými propast. Úzkosti jsou skutečným a závažným problémem. Zkuste se zbavit předsudků a místo toho se pokuste pochopit, jaký je život s úzkostí. Často máme tendenci rychle soudit a radit, aniž bychom si doopravdy vyslechli, co nám náš blízký s úzkostmi chce říct. Důležité je vytvořit prostor pro otevřenou komunikaci, kde dotyčný může svobodně vyjádřit své pocity a my se mu budeme věnovat bez přerušování či hodnocení.
5. Nabídněte svou podporu
Mnoho lidí s úzkostmi se cítí izolováno a odcizeně, a pocit, že na ně někdo myslí a je ochoten jim pomoci, může být velmi povzbudivý. Pamatujte, že i malá gesta mohou mít velký význam. Mohou to být slova, jako například: „Jsem tady pro tebe.“ Nebo konkrétní nabídka pomoci, jako třeba: „Pokud by sis někdy potřeboval/a popovídat, jsem tady pro tebe.“ Nejde o radu, ale o nabídku.
6. Vzdělávejte se
Mnoho nepochopení vyplývá z nedostatku informací. Pokud se chcete dozvědět více o úzkostech a způsobech, jak podpořit svého blízkého, věnujte svůj čas vzdělávání. Existuje mnoho knih, článků a zdrojů, které vám mohou pomoci zorientovat se a lépe porozumět této problematice. Pochopení druhého vychází i z edukace, která vyžaduje určité úsilí. Ale je cestou ke kontaktu a porozumění.
Boj s úzkostmi je náročný a podpora ze strany blízkých je proto neocenitelná. Nepochopení může pocity osamělosti a frustrace ještě prohloubit. Aktivní naslouchání, empatie a respekt k potřebám druhého mohou vytvořit základ pro pevnou oporu a společný boj proti úzkostem. Naučme se být tou pomyslnou berličkou pro své blízké, kteří procházejí tímto těžkým obdobím, a buďme jejich oporou ve chvílích, kdy ji potřebují nejvíce.
Videa, články, podcasty
Čeho se vyvarovat a o co se naopak snažit
Může se stát, že trpím poruchami příjmu potravy a nevím o tom?
Pochybovat o sobě je běžná součást dospívání
Kdy zpozornět a jak postupovat, když dítě hovoří o vlastní smrti