„Ježiši, ty se řežeš!“ Než začnete kázat, kousněte se do jazyku

Ačkoliv se jeví sebepoškozování dramaticky a skutečně se jedná o rizikovou aktivitu, má své řešení.
Začněte tím, že místo „Ježíši výkřiku“ dáte dítěti najevo, že tam pro něj jste:

• Obejměte svého syna. Sedněte si v koupelně k dceři na zem, a chyťte ji kolem ramen, nebo za ruku. Nabídněte, že dítěti pomůžete jeho rány ošetřit a ujistěte jej, že jste připraveni s ním hovořit a pomoci mu.
• Dejte svému potomkovi prostor a naslouchejte mu. Své emoce, které uvnitř vás křičí, děsí se, pláčou a volají po rychlém řešení, nechte pro tuto chvíli skryté a veškerou koncentraci zaměřte na vaše dítě a na to, co říká, jak se chová, co prožívá. A i když tomu samo nerozumí, buďte u něj, pohlaďte jej a ujistěte ho, že ho v tom samotné nenecháte.
• Nekřičte, nezlobte se, neplačte, i když to třeba budou reakce, které vám v tu chvíli budou nabíhat ze všeho nejdříve. Ovládnout své emoce je zkušeností získaná dovednost, kterou dospělí obvykle alespoň v určité míře disponují. Neznamená to, abyste své cítění potlačili. Jen svým emocím dejte průchod až později, ve chvíli, kdy budete situaci zpracovávat například s partnerem, kamarády, svými rodiči nebo i jen sami se sebou.

Mnoho lidí se za sebepoškozování stydí

Je to běžná reakce. A právě tak to může mít i vaše dítě. Skrývá své jizvy před světem, děsí se okamžiku, kdy se vše provalí, nechce, aby o tom někdo věděl. Klidná a přijímající reakce, vám může otevřít dveře k důležitému rozhovoru o tom, co se vlastně děje a co vaše dítě sužuje. Protože za každou jizvou na těle se obvykle skrývá bolestivé zranění na duši.

Když už se přeci jen stane, že v úleku zazní: „Ježíši, ty se řežeš“, nepanikařte.

Stát se to může a je to, jak už jsem zmínila, pochopitelné. Nenechte se zaskočit reakcí svého syna či dcery, která může být v takovou chvíli nevyzpytatelná. Někdo se rozčílí, jiný rozpláče, někdo zůstane stát v takový moment zcela zkoprnělý nebo situaci zlehčuje. Uvědomte si, že jednání vašeho dítěte je voláním o pomoc. To, že z vás spontánně vytrysknou emotivní slova, neznamená, že jste všechno zkazili. Můžete se později omluvit a zkusit pro své dítě udělat cokoliv z výše doporučeného. Hovořte, nehodnoťte, podporujte. Buďte laskaví k jeho i ke svým emocím. Ptejte se svého dítěte, co potřebuje, aby se cítilo lépe.

Zabavit žiletky

Každé dítě je jiné, a různí se i to, jaké budou jeho reakce. V ideálním případě bude otevřené rozhovoru, ve kterém můžete zkusit odhalit, co ho trápí a jemně nabídnout svoji podporu. V opačném případě to k ideální reakci bude mít hodně daleko. Ticho a pasivita. Dejte si na čas. Nemusíte vyřešit vše hned. Vždy je však dobré mít po ruce informace, které můžete ve správný čas rozumně použít. A to i v případě, že se dítě v první chvíli uzavře a nebude s vámi chtít nic řešit. Nenechte se odradit a dejte mu vědět, že se o něj zajímáte:

• Může kdykoliv přijít, začít mluvit, až bude připravené.
• Věnujte mu více pozornosti, starejte se o jeho přání a potřeby.
• Ptejte se, co by mu pomohlo. Už jen ten pocit, že na to nemusí být samo, má velkou sílu.
• Nevyhrožujte mu, nevydírejte jej slzami a netrestejte jej. Takové metody nejsou funkční a zbytečně tím od sebe potomka odháníte.

I když vás to logicky povede k tomu vzít dítěti žiletky, nůžky nebo cokoliv, čím by se mohlo zranit, nedělejte to. Zbytečně jej ponížíte. Vězte, že nikdy nezabezpečíte vše tak, aby si nenašlo další nástroj, kterým si ublíží, bude-li chtít. Doporučení přesto zní, aby se nástroj dostal z dosahu. Když není po ruce, může trvat nástroj najít a v mezičase může napětí odeznít. Pokuste se toho dosáhnout ve shodě s dítětem a nahradit ho jiným způsobem. Například odkláněcíma technikama.

Kde hledat pomoc

S pomocí psychoterapie či za podpory psychologa lze problém začít řešit a hledat příčinu. Nevyčítejte si, že vašemu dítěti není dobře. Podstatné je, že se rozhodnete podat pomocnou ruku ve chvíli, kdy zjistíte, že se něco děje.

• Zkuste dítěti nabídnout vyhledat psychoterapeuta či psychologa společně, aby se na celém procesu mohlo podílet a zároveň neustále cítilo, že se o vás může opřít.
• Podívejte se také na rozdíl mezi psychologem a psychiatrem
• Můžete společně prozkoumat tyto stránky odkazující na mapu pomoci nebo se podívat na seznam odborné pomoci.
• Pokud budete kontaktovat svoji zdravotní pojišťovnu, můžete od ní vyzískat seznam kontaktů na odborníky, se kterými má smluvní vztah. Existují i různé příspěvky na psychologickou pomoc, například pojišťovna VZP nabízí příspěvky na psychoterapii pro děti od 7 let. Bližší informace naleznete zde. Příspěvek nabízí také CPZP. Další pojišťovny se postupně přidávají.

Než naleznete pomoc

• Krizové linky jsou vhodnou a účinnou formou pomoci, po které dospívající mohou sáhnout do doby, než se dostanou do přímé odborné péče. Linka bezpečí poskytuje krizovou intervenci a obrací se na ni děti a dospívající, kteří mají nutkání si ublížit, mají výčitky, že se tak stalo nebo řeší komunikační či rodinné potíže. Tímto způsobem může dítě přestát náročné minuty, kdy potřebuje někoho po svém boku, aby si nemuselo ublížit, ale také sdělit své pocity a starosti.
• Ujistěte se, že vaše dítě zná některé z čísel na krizovou linku nebo jej má uložené v telefonu. Číslo na Linku bezpečí je 116 111. Další centra: krizové centrum Spondea (541 235 511, 608 118 088), Dětské krizové centrum se sídlem v Praze (241 484 149, 777 715 215)
• Než se dostanete k odborníkovi, lze využít i svépomoci. Existují již zmíněné tzv „odkláněcí techniky“, které mají za cíl odvést pozornost člověka od jeho nutkavých myšlenek.
• Rychlá pomoc může přijít také prostřednictvím našeho webu v poradně Linky bezpečí. Zdarma ke stažení se nabízí třeba aplikace Nepanikař.

Vy jste také důležití

I když budete stateční a nedáte na sobě nic znát, emoce, které budete v podobných chvílích prožívat, budou zřejmě tíživé. Nestyďte se požádat o podporu i Vy. Svěřte se do rukou odborníka nebo zavolejte na Rodičovskou linku. (606 021 021). Můžete zkusit také Linku pro mámy a táty na čísle 739 416 408 nebo Linku první psychické pomoci na lince 116 123. Dopřejte si každý den několik chvil pro sebe, dělejte to, co vám činí radost. To znamená pro každého něco jiného, ale jakákoliv osvědčená aktivita se počítá. I tím ukazujete svému dítěti, že starat se o sebe je v pořádku.