Jak reagovat na dětský pláč?

Přesto, že se v současné době mluví o tom, že je nevhodné ponechat plačící dítě samo, stále se můžeme setkat s metodami, které jsou na tomto principu založeny. Tyto metody tvrdí, že dítě svým pláčem rodičem manipuluje, a je tedy nutné této manipulaci nepodlehnout.  Většina odborníků se však shoduje na tom, že malé děti ještě neumí manipulovat a jejich touha po rodičovské přítomnosti je evolučně podmíněna, protože ty děti, kterým nevadilo být opuštěny samy ve tmě, pravděpodobně nepřežily. Mnozí lidé považují tyto metody za úspěšné, protože dítě skutečně po nějaké době přestane plakat a přítomnost rodiče vyžadovat. To však nemusí znamenat, že je klidné a spokojené, ale pouze to, že zjistilo, že jeho volání nebude vyslyšeno, že se svými pocity zůstane samo.

Důležité tedy je, aby dítě mohlo své emoce ventilovat, ale stejně důležité je i to, aby mělo někoho, komu může své pocity „sdělovat“, ať už slovy nebo pláčem“.

A hlavně. Dítě se tak postupně učí, jak s negativními emocemi zacházet. A místo toho, aby se učilo, že prožívat negativní emoce je normální a k životu to patří, že o nich může s ostatními lidmi mluvit a může mít důvěru, že mu budou naslouchat, učí se je skrývat před ostatními i samo před sebou. Malé děti, stejně jako ty větší, potřebují, abychom jejich emoce brali vážně, abychom jim poskytli bezpečný prostor, kde je mohou vyjádřit a abychom jim naslouchali. Občas mě napadne, že malé dítě svým pláčem říká: „je mi špatně, je mi smutno“ a my dospělí mu v dobré vůli odpovídáme odvedením pozornosti a nezájmem o jeho prožitky. I u dospělých klientů psychologové a psychoterapeuti reagují na pláč spíše slovy „tady můžete klidně plakat“ než „přestaňte plakat, vždyť se nic tak hrozného neděje“.

Jak tedy na dětský pláč reagovat? První krok asi dělá většina z nás. Snažíme se zjistit, jestli dítě něco nepotřebuje, jestli nám pláčem nesděluje, že pro něj máme něco udělat.  Pokud se však zdá, že všechny potřeby dítěte jsou uspokojeny a dítě přesto ve svém pláči neustává, je pravděpodobné, že pláčem ventiluje své negativní pocity. A my bychom podle toho měli reagovat.

Měli bychom dítěti věnovat svou pozornost, aby vědělo, že jsme tady pro něj a že nás zajímá, co se v něm děje.  Je vhodné dítě držet v náručí, protože malé děti mají ze všech smyslů nejlépe vyvinutý hmat, a tedy přes tělo nás vnímají nejlépe. Na dítě je dobré láskyplně mluvit, slovy popisovat, co se v něm asi děje – že je smutné, že moc pláče, protože ho možná něco bolí nebo se mu něco nelíbí. Stěžejní je však naše plná přítomnost a bezpodmínečné přijetí všech emocí, které dítě přináší.  Dítě totiž potřebuje vědět, že je přijímáno takové, jaké je, nezávisle na tom, jaké emoce zrovna prožívá. Pouze tehdy, pokud jej v raném věku bezpodmínečně přijme jeho okolí, bude poté schopno přijmout také samo sebe. A to je základním předpokladem duševního zdraví.

Má honba za návodem, jak plačící dítě utišit vedla nakonec k tomu, že se pláč snažím přijímat a chápat, snažím se poskytovat bezpečný prostor a komentovat emoce, které může mé dítě právě prožívat. A hlavně se na pláč snažím nepohlížet jako na něco, co musíme ihned zastavit, ale co plní velmi důležitou funkci v emocionálním životě malého dítěte.

Neváhejte se poradit na Rodičovské lince.

Přesto, že se v současné době mluví o tom, že je nevhodné ponechat plačící dítě samo, stále se můžeme setkat s metodami, které jsou na tomto principu založeny. Tyto metody tvrdí, že dítě svým pláčem rodičem manipuluje, a je tedy nutné této manipulaci nepodlehnout.  Většina odborníků se však shoduje na tom, že malé děti ještě neumí manipulovat a jejich touha po rodičovské přítomnosti je evolučně podmíněna, protože ty děti, kterým nevadilo být opuštěny samy ve tmě, pravděpodobně nepřežily. Mnozí lidé považují tyto metody za úspěšné, protože dítě skutečně po nějaké době přestane plakat a přítomnost rodiče vyžadovat. To však nemusí znamenat, že je klidné a spokojené, ale pouze to, že zjistilo, že jeho volání nebude vyslyšeno, že se svými pocity zůstane samo.

Důležité tedy je, aby dítě mohlo své emoce ventilovat, ale stejně důležité je i to, aby mělo někoho, komu může své pocity „sdělovat“, ať už slovy nebo pláčem“.

A hlavně. Dítě se tak postupně učí, jak s negativními emocemi zacházet. A místo toho, aby se učilo, že prožívat negativní emoce je normální a k životu to patří, že o nich může s ostatními lidmi mluvit a může mít důvěru, že mu budou naslouchat, učí se je skrývat před ostatními i samo před sebou. Malé děti, stejně jako ty větší, potřebují, abychom jejich emoce brali vážně, abychom jim poskytli bezpečný prostor, kde je mohou vyjádřit a abychom jim naslouchali. Občas mě napadne, že malé dítě svým pláčem říká: „je mi špatně, je mi smutno“ a my dospělí mu v dobré vůli odpovídáme odvedením pozornosti a nezájmem o jeho prožitky. I u dospělých klientů psychologové a psychoterapeuti reagují na pláč spíše slovy „tady můžete klidně plakat“ než „přestaňte plakat, vždyť se nic tak hrozného neděje“.

Jak tedy na dětský pláč reagovat? První krok asi dělá většina z nás. Snažíme se zjistit, jestli dítě něco nepotřebuje, jestli nám pláčem nesděluje, že pro něj máme něco udělat.  Pokud se však zdá, že všechny potřeby dítěte jsou uspokojeny a dítě přesto ve svém pláči neustává, je pravděpodobné, že pláčem ventiluje své negativní pocity. A my bychom podle toho měli reagovat.

Měli bychom dítěti věnovat svou pozornost, aby vědělo, že jsme tady pro něj a že nás zajímá, co se v něm děje.  Je vhodné dítě držet v náručí, protože malé děti mají ze všech smyslů nejlépe vyvinutý hmat, a tedy přes tělo nás vnímají nejlépe. Na dítě je dobré láskyplně mluvit, slovy popisovat, co se v něm asi děje – že je smutné, že moc pláče, protože ho možná něco bolí nebo se mu něco nelíbí. Stěžejní je však naše plná přítomnost a bezpodmínečné přijetí všech emocí, které dítě přináší.  Dítě totiž potřebuje vědět, že je přijímáno takové, jaké je, nezávisle na tom, jaké emoce zrovna prožívá. Pouze tehdy, pokud jej v raném věku bezpodmínečně přijme jeho okolí, bude poté schopno přijmout také samo sebe. A to je základním předpokladem duševního zdraví.

Má honba za návodem, jak plačící dítě utišit vedla nakonec k tomu, že se pláč snažím přijímat a chápat, snažím se poskytovat bezpečný prostor a komentovat emoce, které může mé dítě právě prožívat. A hlavně se na pláč snažím nepohlížet jako na něco, co musíme ihned zastavit, ale co plní velmi důležitou funkci v emocionálním životě malého dítěte.

Neváhejte se poradit na Rodičovské lince. Věděli jste, že s námi můžete komunikovat i prostřednictvím CHATu?