Jak motivovat dítě ke sportu?

Sport může být vnímán jako jasně definovaná činnost, která se pojí především s pohybem, danými pravidly a soutěží. Z tohoto pohledu by dítě nemělo začít sportovat dřív, než je schopno zvládnout dotyčný pohyb a pochopit a dodržet jeho pravidla. To u některých sportů může nastat až ve školním věku.

Pokud se ale podíváme na sport trochu širším pohledem a zahrneme tam další důležité prvky, jako je trénink, dobrá motivace a získání obecnějších návyků (jako je hrát fér, umět prohrát apod.), můžeme začít velice brzy. V podstatě od batolat. Samozřejmě, že se naše „výuka“ musí přizpůsobit věku, popř. individuálním možnostem dítěte (ale i našich).

Jak začít

Jako dospělí můžeme dětem nabízet různorodé možnosti rozvoje (od kutálení míčem po překážkovou dráhu postavenou v lese). Je fajn být připravený na to, že to třeba nemusí v danou chvíli fungovat (náš Pepíček bude prostě kutálet míčem o něco později než Toník odvedle) a aktivity nabízet opakovaně. Nebrat si osobně, když je dítě nebude následovat nebo umět dle našich představ. A také mít na mysli, že děti a zvláště ty menší citlivě reagují na naše prožívání. Takže, když po 5 minutách, kdy jim nejde hodit správně míček (rozjet se na odrážedle apod.), vypěníme, tak se nejenom nic nenaučí, ale mohou získat i odpor k tomu to znovu zkoušet (nebo s námi zkoušet).

Pro nácvik různých sportů platí, že je dobré je nechat tzv. odležet. A to doslova. Můžeme strávit odpoledne pobíháním za kolem dcerky, která se ne a ne sama rozjet. Pak se vyspí a druhý den je pokrok o mnoho větší, než bychom čekali. Roli hraje proces učení, svalová paměť a také úplně obyčejná regenerace.  A je zde opět důležitá naše trpělivost a vyvarování se komentářů typu: že to snad zvládne lépe i náš pes a že snad ani není naše, když je takové tele…

Co dělat a nedělat?

• Vědomě pracovat se svými nároky a očekáváním od dětí – vědět, že v dětství je rozvoj pohybových dovedností u každého dítěte velice individuální záležitostí a neznamená nic jiného, než že jsme každý jiný, což je pro svět fajn…
• Pozorně při sportování sledovat, jak jsou na tom děti se svou kapacitou (fyzickou i psychickou) a podle toho se rozhodnout, zda je ještě trochu vyhecnout, ať to znovu zkusí nebo je jen pochválit za snahu a dát si pauzu
• Zvláště u menších dětí mít vyšší prioritu v rozvoji obecných pohybových dovedností a radosti ze sportu než drilovat konkrétní sport s ambicí budoucího vrcholového sportovce
• Všímat si, co se konkrétnímu dítěti daří, co ho baví a co by chtělo vyzkoušet. Mluvit s ním o tom a společně se domlouvat, co zkusí
• Podporovat dítě v jeho rozhodnutí dát se určitým směrem a udělat s ním jasnou domluvu (např. chceš zkusit florbal, ok, zaplatím příspěvky za půl roku a to je minimální doba, kdy tam budeš docházet)
• Kromě zúročení přirozeného talentu myslet i na rozvoj dalších důležitých vlastností – vytrvalosti, férovosti, uznání chyby
• Myslet i na svou kapacitu a schopnosti (např. byť jsem skvělý lyžař, vím, že jako učitel za moc nestojím, nemám trpělivost apod.) a podle toho delegovat výuku daného sportu na profesionály.
• Rozvíjet u dětí citlivě jejich schopnost závodit, poměřovat se s ostatními, prohrát. Základem je dávat postupně možnost si vše vyzkoušet. Pokud dítě prohraje, nebrat mu pocity lítosti nebo vzteku – pojmenovat je s pochopením. A jít příkladem v tom, jak se s porážkou vyrovnat – není to příjemné, ale svět se nezboří, neznamená to, že je všechno špatně apod. A pokud dítě chce, tak s ním mluvit o případných příčinách (druhý byl starší, neumí to ještě tak dobře, druhý je prostě lepší atd.). Někdy pomáhá připomenout mu, v čem byl i tak dobrý, že je super, jak se snažil, dal do toho všechno apod.

A co puberta?

Tomuto období se nevyhneme a bývá často provázené tzv. krizí motivace. Puberťáci mají často tendenci odstupovat od svých dlouhodobých aktivit a zájmů všeho druhu a získaný čas věnovat jiným prioritám (trávení volného času s kamarády, odpočinek). A pak nastávají složité a emočně vypjaté chvíle pro všechny zúčastněné. Rodiče mají svůj pohled (děláš to už tak dlouho, tolik času a energie jsi tomu věnoval, jsi na dobré úrovni, teď to všechno zahodíš) a dospívající taktéž (dělám to už 6 let jenom kvůli vám, nebaví mě to, bolí mě z toho záda, nemám na nic jiného čas, to není život).

Co nám tedy zbývá?  Není toho málo, a může to být dobrá zkušenost pro všechny bez ohledu na výsledek. Doporučení je následující:

• dobře si nejdřív ujasnit pro sebe (ideálně s druhým rodičem), co je ve hře (zda z pohledu celé „kariéry“ našeho dítěte má smysl trvat na zachování objemu tréninků, jaká očekávání jsou do budoucna reálná, na jaký kompromis jsme eventuálně ochotni přistoupit)
• konzultovat danou ztrátu motivace s trenérem dítěte, on nám může poskytnout další pohled
• domluvit si s dítětem rozhovor se záměrem vyjednání dalšího postupu (ve vhodném čase i místě a se záměrem si otevřeně vyslechnout jeho názor i případné návrhy)
• dát si čas na rozmyšlenou (možnou konzultaci s druhým rodičem)
• a následně navrhnout finální podobu dalšího sportování dítěte tak, abyste ji mohli všichni akceptovat

Jako rodiče můžeme zkusit více zohlednit specifika tohoto vývojového období. V něm má hlavní  prioritu rozvíjení mezilidských vztahů, hledání a pochybování o vlastní identitě. A také nestrukturované nicnedělání, ve kterém ale spousta věcí dosedá, kam má a puberťáci nabírají sílu dělat další kroky k dospělosti.

Na druhou stranu je pro něj typický pocit, že vše zvládnu, nic není nemožné. A od toho jsme tu my rodiče, kteří pevně a laskavě nastaví hranice a pravidla a unesou nelibost. I to je důležitý faktor pro život i sport – zvládnout překonat překážky a umět dodržet slovo.

A závěrem

Pro ty, co dočetli až sem (díky), chci vyzdvihnout důležitost vedení dětí k pohybu, kterou zřejmě sdílíme. Ovládat dobře svoje tělo, umět se pohybem odreagovat na jedné straně a učení se zdravé soutěživosti  a férovosti na straně druhé se neztratí nikomu.

Proto sportu zdar a správnému vedení k němu zvláště!