Jak vzniká hraniční porucha osobnosti a jak se s ní žije?

Mnohdy navazují intenzivní, komplikované vztahy, ve kterých však často nevydrží. Mívají snížený pocit sebehodnoty – připadají si špatní, nechtění, nenávidí se. Bývají nejistí v tom, kým vlastně jsou, včetně komplikovaného hledání vlastní sexuální a genderové identity. Trpí výraznými emočními výkyvy. Někdy i v rozmezí pouhých hodin se ze stavu euforie mohou během okamžiku propadnout do hluboké deprese nebo intenzivního vzteku. Často se sebepoškozují, bývají sebevražední, impulsivní, jednají rizikově, snadno propadají závislostem nebo trpí poruchami příjmu potravy...

V prvním kontaktu mnohdy vzbuzují zájem, jsou „nepřehlédnutelní“, někdy působí až uhrančivě. Svým bližším okolím však bývají považováni za nespolehlivé, hysterické, manipulativní, vztahovačné, sebestředné, vyžadující pozornost.

Existuje celá řada způsobů, jak na hraniční poruchu osobnosti nahlížet. Níže následuje jeden z nich.

Akceptující přijetí – být milován proto, že jsem

Podstata HPO tkví v nedostatku akceptujícího přijetí v raném dětství. Zároveň na něj často, ale ne nezbytně, nasedají traumata, jako je pohlavní zneužívání, týrání, zanedbávání nebo násilí mezi rodiči. V základu struktury osobnosti člověka s HPO však leží především zmíněný nedostatek akceptujícího přijetí. Jinak řečeno, takový člověk v raném dětství nezažil, že by ho pečující osoba (nejčastěji matka) milovala a přijímala prostě proto, že je.

Aby získal přijetí pečující osoby, pokud vůbec bylo možné ho získat, musel být „nějaký“ – hodný, neplakat, plnit očekávání... V případě, že přijetí nebylo možné získat, nezbývalo mu, než bojovat alespoň o nějakou formu vztahu – byť i negativního. I týrání a násilí jsou formou vztahu. Je to víc než nic.

Strach z odmítnutí

Přijetí je přitom pro dítě zásadní – dítě, které matka odvrhne, nepřežije. Být nepřijat je v raném věku totéž, jako být zničen. Je to ohrožení samotné existence dítěte. Z této skutečnosti pramení obrovský strach lidí s HPO z odmítnutí. Hrozba odmítnutí probouzí onen dětský strach ze zničení. Takový strach je zahlcující a nedá se vydržet. A tak si dítě začne vytvářet řadu obran.

Jedním z nejzákladnějších způsobů, jak získat nad hrozbou odmítnutí kontrolu, je přitom sám odmítnutí vyvolat. Pokud si člověk předem řekne, že bude odmítnut a následně se chová tak, že se to stane, je zranění mnohem menší, než když do interakce vstoupí s důvěrou a touhou po blízkosti a následně zažije odmítnutí.

Strach z odmítnutí přitom vede k tomu, že lidé s HPO působí „vztahovačně“. Jako odmítnutí si dovedou vyložit prakticky jakoukoliv drobnost, které si jiný člověk ani nevšimne nebo ji přejde. Stačí pozdní příchod, nezvednutí telefonu, odlišný názor... V člověku s HPO taková zdánlivá „drobnost“ vyvolá ranou hrůzu ze zničení a okamžitě spustí obranu. Od prostého stažení se ze vztahu (přerušení komunikace, vyhýbání se, útěk) až po negativní pocity vůči druhé osobě (odpor, pohrdání, nepřátelství, nenávist...)

Touha po blízkosti

Dalším určujícím rysem lidí s HPO je nesmírná touha po blízkosti. Nedostatek akceptujícího přijetí zanechává ve struktuře osobnosti obrovskou, nenasytitelnou černou díru. Člověku s HPO prakticky není možné dát dostatek lásky a přijetí, aby se tato propast zcela zaplnila. Je to neukojitelný hlad, stejný, jako bývá ve fantastické literatuře připisován upírům. A jako upír se takový člověk svým způsobem chová. Lidé kolem něj mají často pocit, že se k nim doslova přisaje a neustále vyžaduje projevy lásky a pozornosti. Vybranou „oběť“ si přitom člověk s HPO idealizuje. Promítá si do ní vlastnosti ideální pečující osoby, o jejíž přijetí tolik stojí.

Pak ale stačí již zmíněná „drobnost“, která vyvolá pocit odmítnutí, a z idealizované osoby se snadno stane nepřítel. Obrovská potřeba blízkosti však člověka s HPO může opět přitáhnout zpátky a znovu vyvolat idealizaci. Oscilace mezi idealizací a takzvanou devalvací (znehodnocením), mezi extrémní blízkostí a útěkem ze vztahu, je pro lidi s HPO běžná (i když ne ve všech vztazích, a ne vždy se musí plně projevit).

Podobně vyhrocené prožívání očekávají lidé s HPO od ostatních. Mají pocit, že druzí je buď mají rádi a záleží jim na nich, nebo že je rádi nemají, nezáleží jim na nich, nebo jim dokonce chtějí ublížit. Je pro ně obtížné představit si, že by k nim mohli mít druzí diferencovanější nebo neutrální vztah. O lásku a blízkost důležitých osob přitom zoufale usilují, zatímco představa toho, že na nich druhému nezáleží a že je nemá rád, je děsí (opět se probouzí raná hrůza ze zničení).

Pocity prázdnoty

Ona „černá díra“ je také příčinou pocitů prázdnoty, které lidi s HPO neustále pronásledují. Pokud jsou sami, pokud zrovna neprožívají intenzivní emoce, propadají se do jakési šedé, bezbarvé nicoty. Z této nesnesitelné nepřítomnosti pocitů, ne nepodobné řeckému Hádu, se snaží uniknout nejrůznějšími způsoby. Například sebepoškozováním, rizikovým chováním, střídáním velmi intenzivních vztahů, promiskuitou, drogami atp. „Černou díru“ ve svém nitru se také můžou snažit zaplnit jídlem, což vede k přejídání a bulimii, snaha získat nad svým hladem kontrolu pak může způsobit anorexii.

Když manipulovat znamená přežít

Očekávání pečujících osob, která byla v dětství člověka s HPO podmínkou přijetí nebo alespoň nějakých projevů pozornosti, bývala často nevyslovená, takže se takové dítě brzy naučilo velmi citlivě „číst“ potřeby a emoce pečující osoby. A protože získat přijetí nebo alespoň vztah bylo otázkou bytí a nebytí, stalo se přeborníkem v chování, které vztah, byť negativní, vyvolává. Odtud pramení ona „manipulativnost“, z níž bývají lidé s HPO často obviňováni. Jedná se o v raném dětství naučené a v podvědomí hluboce zakořeněné strategie, jak získat blízkost, pozornost, vztah (i negativní), jak přežít. „Manipulativní“ chování člověka s HPO není vědomé, promyšlené. Je ve své podstatě reflexivní, obtížně nahlédnutelné (člověk s HPO si často neuvědomuje, jak jeho chování působí na ostatní, a případnou, byť dobře míněnou zpětnou vazbu většinou vyhodnotí jako odmítnutí), a ještě obtížněji změnitelné.

Vrozené předpoklady

HPO není sama o sobě dědičná, existují však vrozené předpoklady, které mohou k jejímu rozvoji vést i u dítěte v mnoha ohledech z funkční rodiny. Predisponované děti mívají „křehčí“ nervovou soustavu, bývají označovány za „labilní“, s častými proměnami nálad, plačtivé nebo vzteklé. K prožitkům nepřijetí přitom přispívají i některé metody výchovy (například kdysi propagované „nechte ho vyřvat, ono ho to přejde“), svůj podíl má také osobnost pečující osoby i vnější okolnosti. Vychovávat dítě s výše zmíněnými vrozenými předpoklady není pro rodiče snadné, především pokud jsou na výchovu sami, nemají podporu okolí, příznivé socioekonomické podmínky... Pečující osoba si sama může nést zátěž z minulosti, může být zahlcená vlastními problémy, v těžké životní situaci. Zkrátka z různých důvodů není schopna poskytnout dítěti plně akceptující přijetí. V kombinaci s vrozeně křehčí psychikou tak může u některých dětí dojít k rozvoji HPO, zatímco jiné se s okolnostmi raného vývoje vyrovnají.

Není přínosné dívat se na problematiku HPO z perspektivy „viny“ – různé koncepty mají za cíl především umožnit jedincům s HPO porozumět sami sobě, usnadnit jejich blízkým pochopení toho, co tito lidé prožívají, destigmatizovat HPO u odborné i laické veřejnosti a přispět ke zvýšení kvality života lidí s HPO.

Hledání cesty

Život s člověkem s HPO není jednoduchý. Ale žít s HPO je ještě těžší. Lidé s touto diagnózou často popisují svůj život jako peklo, ve kterém sice nachází ostrůvky pozitivních zážitků a pocitů, ale znovu a znovu se do něj propadají. Léčba HPO je přitom komplikovaná – medikace může utlumit některé příznaky – deprese (antidepresiva), úzkosti (anxiolytika – ale zde je riziko vzniku závislosti, některá antidepresiva), výkyvy nálad (thymostabilizátory) – ale HPO nevyléčí.

Pozitivní skutečností je, že se intenzita projevů HPO s věkem poněkud snižuje. Základní cestou k léčbě je ovšem dlouhodobá psychoterapie (individuální i skupinová, často je vhodné, aby si klient prošel obojím). Ta však není nijak jednoduchá ani pro terapeuta, ani pro klienta. Ve vztahu mezi terapeutem a klientem se totiž odehrává totéž, jako ve všech ostatních vztazích člověka s HPO. Touha po blízkosti a prožitky odmítnutí, idealizace a devalvace, pocity přijetí i opakovaná zranění.

Pokud však oba – klient i terapeut – vytrvají, může klient porozumět sám sobě a tomu, co a proč se s ním děje, naučit se do jisté míry ovlivňovat své chování a postupně částečně (málokdy zcela) změnit své prožívání. A může najít cestu, jak svoji obrovskou citlivost na emoce a potřeby druhých, svou dynamickou energii a zkušenost z cesty peklem proměnit v cosi smysluplného, v pramen, ze kterého mohou čerpat lidé kolem něj.