Bít, či nebít? Tři hlavní důvody, proč je vhodné a užitečné bít děti!

Při přípravě tohoto článku jsem přečetla spoustu internetových diskusí na toto téma, vyslechla nebo zhlédla několik rozhlasových a televizních debat a přečetla řadu článků. Stále znovu mě ohromovalo (a rozčilovalo), čím zastánci a propagátoři fyzických trestů argumentují a jaké mýty šíří:

Mýtus 1: Rychlá a účinná zpětná vazba

Fyzický trest je rychlá a účinná zpětná vazba pro dítě, že udělalo něco nepěkného nebo nebezpečného. Rychle odezní, dítě se poučí, můžeme jít dál. Je to lepší, než dítě psychicky týrat odmítáním, vyčítáním, nadáváním, ponižováním apod. Případně mu stále dokola zdlouhavě vysvětlovat, že TOHLE se nedělá!

Často využívaným příkladem je dítě vbíhající do vozovky. Rodiče dítě milují, trestají je s láskou a dítě to dobře chápe. Tlučou ho jen proto, aby přestalo dělat chyby a poučilo se. Součástí tohoto názoru jsou i různá doporučení, aby rodiče trestali děti s rozvahou, ne příliš často (např. ne častěji, než jednou za měsíc!), jen od (nebo do) určitého věku a na určitá místa na těle. S dítětem by si měli vyjasnit, proč dostává výprask, upozornit ho předem, že „dostane“, když neposlechne a další dobře míněné rady.

Takové názory zastávají a prezentují i někteří odborníci. Problém je v tom, že v mnoha případech to takto prostě nefunguje. Některé děti – zejména ty malé – opakují „nevhodné“ chování, i kdybyste je umlátili, protože zkrátka ještě nedorostly do patřičné zodpovědnosti a často vlastně nevědí, co je správné.
Potřebují spíše jasné vedení a ochranu před nebezpečnými situacemi. Kromě toho se rodiče v mnoha případech stávají při bití pro své dítě monstry, která nejen bijí, ale i nadávají, vyhrožují a ponižují (tedy ubližují nejen fyzicky, ale i psychicky). Jsou totiž v emocích, protože míra jejich trpělivosti, často zdánlivá, přetekla.

Neztrácejí čas vysvětlováním, neberou v úvahu věk svého dítěte, ale zcela spontánně uplatňují své rodičovské právo usměrnit dítě způsobem, který je podle jejich přesvědčení obecně přijímaný a podporovaný (říkají to přece i odborníci a politici!). Ke slovu přicházejí rčení, která se v diskusích na internetu často opakují – „Škoda rány, která padne vedle“, „Řezat, řezat a řezat!“, „Lepší jedna dobře mířená facka než dlouhé vysvětlování.“ Takže – rozhlédněte se, prosím, kolem sebe – vidíme maminku, jak křičí a tluče dítě, které se zmáčelo v louži, praštilo jiné dítě lopatkou. Otce, který řeže batole v záchvatu vzteku (ve vzteku jsou oba), fackování dítěte, které odmlouvá nebo je „drzé“, výprask tříleté holčičce, že se počůrala. A k tomu slyšíme – jsi úplně nemožnej, já se z tebe zblázním, počkej doma, přestaň řvát nebo ti ještě přidám! Samotný fyzický trest v sobě kromě fyzické bolesti nepochybně nese pro dítě prvek ponížení a bezmoci, i když je vykonán s „rozvahou a láskou“, natož když přichází nečekaně a bez zřejmého (pro dítě) důvodu.

Mýtus 2: Bez fyzického trestu to nejde

Když dítě zlobí, musí být potrestáno, a bez fyzického trestu to nejde. Fyzický trest učí děti respektu k dospělým a kromě toho je zoceluje(!). Když dítě fyzicky netrestáme, dělá si co chce, nikoho a ničeho se nebojí a před ničím se nezastaví. Roste pro kriminál.

Zastánci tohoto argumentu ztotožňují nepřítomnost fyzických trestů s bezhraniční výchovou, což je samozřejmě nesmysl. Nechat děti, aby si dělaly, co chtějí, není dobrý přístup, ale právě v rodinách s bezhraniční, nedůslednou výchovou bývá fyzické trestání běžné. O tom jsem se při své práci mnohokrát přesvědčila. Výzkumy potvrzují, že mezi násilníky a lidmi, kteří páchají násilnou trestnou činnost je převaha těch, kteří byli v dětství fyzicky trestáni a často i nepřiměřeně. Vést děti k respektování pravidel, usměrňovat je, nechat je nést následky za chyby (případně je i napravovat) lze očividně i bez fyzických trestů, na základě jasných hranic, podpory, povzbuzování, oceňování úspěchů, a také posilováním zodpovědnosti. Že se úspěšné dovedení dítěte do dospělosti bez výprasků obejde, dokazují statisíce, milióny lidí, kteří takto byli vychováváni. Jejich chování je v normě, mají kvalitní vztahy a svých rodičů a ostatních lidí si váží.

Mýtus 3: Funguje to

Funguje to po tisíciletí, i Bible to schvaluje a doporučuje, i mě rodiče bili a jsem jim za to vděčný. I takto může vypadat odvolávání se na minulost, na obecnou nebo osobní zkušenost. K tomu se druží i pseudoargumentace, která se nesnaží vysvětlovat mechanismus působení fyzických trestů. Má spíše charakter obecných proklamací a uplatňuje se vždy, když se rozvíří diskuse o možnosti zákazů fyzických trestů zákonem. Jde o tvrzení typu: Stát by měl do rodiny zasahovat co nejméně! Nikdo nám nebude předepisovat, jak máme děti vychovávat! Rodiče nejlépe vědí, jak se svými dětmi zacházet! Tito staromilci, kteří mimochodem nepochybně využívají všech výdobytků civilizace včetně nejrůznějších lidských práv a považují je za samozřejmé, lpí zkrátka na odvěké výsadě (ba dokonce povinnosti) rodičů použít fyzické násilí vůči svým dětem, pokud se něčím proviní. A basta!

Protiargument je obdobný, jako v předcházejícím bodě. A vlastně bych to obrátila – proč, když je zřejmé, že lze dítě dobře vychovat bez fyzických trestů, jsou stále děti vystavovány ponížení, fyzické bolesti a strachu? Děti nežijí pouze v prostředí svých rodin. Kulturně daná a v minulosti přirozená autorita rodičů vzala za své, svět, do kterého vstupují, je velmi složitý (mnohem složitější než dříve) a klade spoustu nástrah. Navíc, čím jsou děti starší, tím více (někdy už v mateřské škole) získávají povědomí o svých právech a tím spíše negativně vnímají jejich porušování. V takovém světě děti potřebují především laskavé, pevné, srozumitelné a spravedlivé rodiče, kteří je přijímají i s jejich chybami a učí je se v něm zorientovat a fungovat.

Proč není dobré obhajovat fyzické trestání dětí?

Nemyslím si, že jakýkoliv fyzický trest způsobí, že z dítěte vyroste narušený jedinec. Do internetových diskusí se zapojuje také spousta lidí, kteří litují, že svoje dítě zbili, vnímají to jako své selhání a projev bezmoci a bezradnosti. Nejčastějším uváděným důvodem je vztek, zkrat, nějaká „poslední kapka“ atd. Nesouhlasí s fyzickými tresty, často i proto, že sami byli nepřiměřeně trestáni, ale nedokázali si pomoci. To se prostě stává. I tam, kde fyzický trest je součástí rodinné kultury, pokud ovšem nemá charakter promyšleného rituálního týrání, vyrůstají zdraví dospělí. Není to však vlivem „blahodárného“ účinku fyzického trestu, ale naopak díky jinak zdravým a respektujícím vztahům a dobře nastaveným pravidlům.

Pokud jsou však fyzické tresty veřejně obhajovány, umně zdůvodňovány a propagovány (a to se stále čas od času děje), pak je to voda na mlýn jak pro rodiče, kteří své děti týrají, tak i pro ty, kteří se nad výchovou příliš nezamýšlejí, nejsou schopni vnímat chování svého dítěte v kontextu jeho vývoje, nehledají jiné cesty, jak je usměrňovat, a fyzický trest je pro ně často jediným způsobem, jak se umí s nevhodným (z jejich pohledu) chováním svého dítěte vypořádat. Právě proto tak běžně vidíme situace, které jsem o pár odstavců výše popsala. A jsou to, bohužel, situace skutečně tak běžné, že už se ani nezamýšlíme, zda vidíme přiměřený trest nebo týrání dítěte. A hranice mezi tím je velmi tenká!