Moje dítě se řeže! Co dělat?!
Čeho se vyvarovat a o co se naopak snažit
Slýcháváme to relativně často. Ale co když o sobě (respektive o své orientaci) začne člověk pochybovat ve svých 23 letech nebo později? Znamená to, že v sobě něco celý život potlačuje? Nebo to do té doby jen prostě nevěděl? Možná jen potřeboval ten správný moment, toho správného člověka, aby měl jasněji.
„Vždycky se mi líbili kluci.“ „Holky ve třídě mě nezajímají.“ „A ten divný pocit z krátkovlasých holek to nic nebude.“ „To už bych snad v tomhle věku věděla, kdybych byla na holky, ne?“ Jenže najednou je to zase tady. Najednou se objeví „ten typ holky,“ který tě uvede do rozpaků. Svírá se ti trochu žaludek, tíží tě na hrudi. Snažíš se na to nemyslet. Toto už máš přeci vyřešené. Nikdy ses nezamilovala do holky. Ale ty pocity jsou najednou nějak silné. Takhle to ještě nikdy nebylo... Podobné myšlenky a úvahy mohou pochybnosti doprovázet.
A to i přesto, že jsem se definovala 23 let jako „hetero“? I do takovéto situace se jedinec může dostat, což může být provázeno různými pocity, zpochybněním sebe a vlastní identity. Avšak i to je přirozený proces. Doba k plnému přijetí či pouze pochopení a nalezení své vlastní sexuality se může mezi lidmi výrazně lišit. Ve své sexuální orientaci sice může mít většina lidí jasno již v rané adolescenci, ale u některých se může zkrátka vyjasnit až později (ať už v pozdějších fázích adolescence či v období dospělosti). Některé studie (Diamond 2008; Katz-Wise) dokonce hovoří o tzv. sexuální fluiditě, kdy v sexuální přitažlivosti, zkušenostech či identitě probíhají v rámci života jednotlivce změny. Nemusí to být tedy o tom, že by jedinec žil do této doby „ve lži“ svou orientaci a pocity potlačoval. Možná se jen opravdu postupně poznával, zjišťoval, co mu vyhovuje, co nebo kdo se mu líbí, a objevoval nové možnosti.
Vyvstávat může spousta otázek, může se objevovat spousta pocitů – např. strach, nejistota – „Jak to teď tedy dál bude? Komu to mám říct? Přijme to okolí? Budou mě lidi vnímat jako stejnou osobu?“ Po zodpovězení předchozích otázek přichází jejich další sada, včetně nových pochybností. Samozřejmě nelze vždy jasně říci, jak okolí na bisexualitu (podobně jako na jiné sexuální orientace) zareaguje. Někdo může být překvapen – přeci jen jedná se třeba o novou informaci. V této fázi by na to člověk neměl zůstávat sám. Sdílení může přinést nejen úlevu a urovnání myšlenek, ale třeba také zvolení správné formy, jak tuto informaci předávat dál.
Blízcí tuto změnu mohou vnímat jako překvapení, šok, ale to vůbec nemusí změnit názor na bisexuálního jedince jako na člověka. Také vnímání sám sebe může procházet revizí: „Kým jsem? Můžu já sebe vnímat jako stejnou osobu? Jsem vážně takto nevyhraněná?“ a podobně. Opět někdy to může být překvapení pro člověka samotného. I takové sebepoznávání patří do vývoje procesu života a zrání. Stejně jako když se nám začnou líbit nové věci, začne nás něco nového bavit. Nemění se tím zásadně celá naše osobnost, jen se postupně poznáváme ve všech svých vrstvách a částech. Tomu lze přizpůsobit další vývoj, další naše jednání – pokud samozřejmě chceme.
Může se objevit smutek, pocit zoufalství, bezmoci, nervozita. Doprovázeno to může být špatným spánkem a celkově zhoršenou náladou. Projevit se tato změna může i staženým žaludkem či nechutí k jídlu nebo jak už bylo zmíněno zpochybňováním všeho, co souvisí s vlastní osobou a naší identitou. I takové pocity jsou normální. Tělo, mysl a duše takto může reagovat na podobné situace, které jsou pro nás náročnější. Na druhou stranu se může objevit radost („Už mám jasno!“) úleva, motýlci v břiše a další šťastné momenty zamilovanosti. Pocit vnitřního klidu. S pozitivními pocity se však člověk obvykle vyrovnává celkem snadno…
Zkrátka na to nezůstávej sám/sama – každý si zaslouží podporu, když si prochází náročnějším obdobím, tak se ani ty neboj pomoc pro sebe vyhledat!
Videa, články, podcasty
Čeho se vyvarovat a o co se naopak snažit
Může se stát, že trpím poruchami příjmu potravy a nevím o tom?
Pochybovat o sobě je běžná součást dospívání
Kdy zpozornět a jak postupovat, když dítě hovoří o vlastní smrti