Alkoholismus v rodině: je dědičný nebo hraje roli výchova?

Proč být dobrým rodičem?

Alkoholismus je potřeba vnímat jako nemoc, která rozloží celou rodinu. Není to tedy zdaleka jen bolest samotného alkoholika, ale i jeho okolí. Rodič alkoholik v důsledku závislosti není schopen plnit rodičovou úlohu. Selhává také jako vzor, skrze který se dítě učí vnímat svět a samo sebe. To má samozřejmě vliv na formování jeho sebevědomí, důvěry ve druhé lidi nebo na schopnost čelit překážkám v životě.

Selhání závislého rodiče se dále může projevovat jako zanedbávání potřeb dětí, psychické vydírání a nátlak nebo i fyzické týrání. V dysfunkční rodině panuje nucená tabuizace – dítě se nesmí svobodně vyjadřovat o tom, co cítí a vnímá. Vše se točí kolem překrucování reality, přetvářek a lhaní. To nutí děti fungovat na úplně jiné věkové úrovni, než na jaké se aktuálně nachází. Musí předčasně dospět a leckdy naplno převzít zodpovědnost nejen za sebe a své sourozence, ale často i za samotné rodiče. Jedním z dopadů takto chaotické a nespolehlivé domácnosti je vznik nestabilních základů, ze kterých se potom dospívajícímu hodně špatně manévruje v dospělém věku. Takový jedinec přepne spíše do režimu přežívání v nebezpečném a nehostinném světě než do fáze dalšího rozvoje či zdravého fungování.

Součástí ukradeného dětství je potom v dospělosti život v extrémních pólech, neschopnost se uvolnit, přílišná sebekritika, neustálá staženost a naprosté nezvládání emocí (typicky smutku, strachu a hněvu). To se velmi promítá i do pracovních, přátelských nebo partnerských vztahů.

Co jsem zažil, to jsem

Pozitivní je, že stresující rčení typu: „Jaká matka, taková dcera“ se vůbec naplnit nemusí. Samozřejmě nás do jisté míry formuje prostředí, v němž vyrůstáme. Nicméně další volba je už na každém člověku nehledě na to, co se mu v minulosti stalo. Alkoholismus rozhodně dědičný není! Spousta alkoholiků dokonce pochází z fungujících rodin a k pití je přivedla vypjatá životní událost.

Dospělí, kteří vyrůstali v alko-rodině a měli tak model pití jako řešení problémů, mohou mít vyšší pravděpodobnost, že se stanou sami závislí. To však záleží na více faktorech, jako je vlastní snaha a vůle, míra sebereflexe a motivace skutečně chtít něco změnit.

To se týká i otázky, jací jsou potom dospělí z nefunkčních rodin sami rodiče pro své děti. Na to jednoduchá odpověď neexistuje, jelikož se zde nabízí mnoho scénářů. Ty nejextrémnější jsou, že buď člověk prostě dál jede v zajetých kolejích, třeba i sám zneužívá nějakou látku a kopíruje patologický model, který viděl doma. Nebo se snaží s tím bojovat, čerpá z korektivních (nápravných) zkušeností a pak je vysoká šance, že bude mít krásně fungující a spokojenou rodinu. Zkrátka to, jakým způsobem člověk s traumatem naloží, je hodně individuální.