Blog

Sebepoškozování je rozšířeným fenoménem několika posledních let. Jde o velmi nezdravou a nebezpečnou strategii, jak zvládat náročné emoce a stres v životě. Stále častěji se se sebepoškozováním setkávají také učitelé ve škole a kladou si otázky, jak se k němu postavit v rámci své role pedagoga. V tomto textu se zaměříme na možnosti a limity pedagogů ohledně komunikace a řešení tématu sebeubližování ve škole.

Deprese je závažné psychické onemocnění a zdaleka jím netrpí jen dospělí. Týká se i dětí a dospívajících. Odlišit ji od smutné nálady nebo vzteku není jednoduché. Ale možné. Neléčená deprese má významný dopad na kvalitu života dětí. Dochází ke ztrátě radosti ze života, nenávisti k sobě, zhoršení vztahů s blízkými, zažívání pocitu osamělosti, sebepoškozování nebo sebevražedným myšlenkám a opakovaným pokusům se zabít. Kdy být na pozoru a jak vyměnit bezmoc za pomoc?

Nikdo z nás rodičů nechce, aby bylo jeho dítě šikanované. Přesto se šikana děje téměř na každé škole. Důležité je umět rozpoznat rozdíl mezi pošťuchováním a šikanou. Vědět, jak můžeme svému dítěti pomoci ve chvílích, kdy to potřebuje, a co můžeme požadovat po učitelích a vedení školy při systematickém řešení šikany.

„Každé dítě je originál, má své potřeby. Ničemu neprospěje, když budeme různé reakce svých dětí na tutéž situaci srovnávat. Jen to buduje řevnivost a konflikty mezi nimi navzájem a bariéru nepochopení mezi námi a dětmi.“

Sebepoškozování se stalo fenoménem, v posledních letech můžeme v Česku mluvit o epidemii sebepoškozování mezi dospívajícími. Děje se tak pravděpodobně vlivem zaměření naší západní společnosti na rychlost a výkon, vlivem sociálních medií a celospolečenských události jakými byly pandemie a války. Ubližování si je projev výrazné psychické nepohody a/nebo psychické křehkosti, který je potřeba brát vážně a společně řešit. Nejde o „módu“, ale o rychle a nekriticky se šířící nezdravou strategii odreagování.