Blog

Když prožíváme období „náctin“, často nám připadá, že těhotenství je hudba hodně vzdálené budoucnosti. V patnácti málokterá dívka uvažuje nad tím, že by se stala plánovaně matkou. Nad mateřstvím neuvažuje obvykle vůbec nebo jen okrajově. Možná vyplouvá téma těhotenství více na povrch v době, kdy začínáme se sexem, ale jinak může být oblast rodičovství na míle vzdálená tomu, čím se běžně v této životní etapě zabýváme. A pak stačí chvilka a život se tak nějak obrátí vzhůru nohama.

Mateřství je nám často předkládáno jako období plné slunce, naplnění, ryzího štěstí. Z obálek časopisů na nás pomrkávají načesané fit maminky a jejich klidná miminka, působící dojmem, že pokud někdy zapláčou, tak možná tak maximálně na pět minut. Dvakrát týdně. Občas si ještě přečteme o poporodním blues nebo o poporodní depresi, ale o existenci matek v depresi, která přetrvává i dlouho po porodu nebo vzniká nezávisle na něm, se již tak běžně nemluví. To ale neznamená, že smutné mámy mezi námi nežijí.

Není to tak dávno, co jsme se děsili, že našemu dítěti přistane na mobilu takzvaný „dick pick“. Možná bychom se ale divili, co mají děti ve svých schránkách dnes. Otevírám e-mail v E-mailové poradně Linky bezpečí a začíná můj pracovní den. Vím, že se mohu téměř spolehnout, že několik psaní bude také o sebepoškozování nebo se v něm toto téma objeví, a to hned v různých podobách.

Do e-mailové poradny Linky bezpečí píše dívka, že její kamarádka Lily Collins, známá herečka, hladoví a hubne. Ozývá se nám komorná Alžběty Bavorské, známé jako Sissi, že císařovna nejí. Mohli by nám psát také znepokojení přátelé Eltona Johna, Lady Gaga, Oprah Winfrey či princezny Diany. Je to možné? Jasně, že ne. V Americe ani v Británii zřejmě o existenci naší Linky bezpečí nic nevědí a císařovna patří do úplně jiného století. Kdyby však žili tito lidé v současnosti a v naší vlasti, již by to takový nesmysl nebyl. Všechna tato slavná jména mají totiž něco společného – jejich sdílené trápení se jmenuje porucha příjmu potravy. A všichni kolem sebe mají někoho blízkého, kdo je tím vším znepokojen a přemýšlí, co s tím.

„Ježíši, ty se řežeš!“ Je přirozené, že rodiče reagují na sebepoškozování dětí šokem. Zahlédnou syna při převlékání a zjistí, že má po těle podivné šrámy. Vejdou do koupelny, kde se dcera zapomněla zamknout a najdou ji krvácející s žiletkou v ruce. Na podobné situace obvykle nejsme připraveni, ale pokud zachováme v kritickou chvíli chladnou hlavu, můžeme tím celé věci obrovsky prospět.

Sebepoškozování je nevhodná strategie, kterou se lidé pokouší vymanit ze svých negativních emocí a prožitků. Takové jednání vypadá dramaticky a může skutečně vést k závažným důsledkům. Jestliže si někdo ubližuje, neznamená to ještě, že to s ním musí špatně dopadnout. Je však třeba se k problému aktivně postavit a vyhledat co nejdříve pomoc. Odkláněcí techniky jsou možnost, jak akutní nutkání ublížit si, odvrátit. Celková úzdrava však spočívá v procesu hledání příčin a postupné změně nejlépe v psychoterapeutickém procesu.