Už je mi 18. Můžu si říct o pomoc na dětské lince?

Každý někdy potřebuje pomoc

Každý člověk se někdy může ocitnout v situaci, kdy neví jak dál a potřebuje pomoc a podporu. Pro každého však může pomoc vypadat jinak.

Pro někoho je pomoc, když druhý naslouchá jeho potížím a nesnaží se mu vymluvit, že „vlastně o nic nejde“ nebo že „to přece bude dobrý“. Trápení je zkrátka trápení. Někoho podpoří informace, jak se jednotlivé obtíže řeší – například šikana ve škole nebo na brigádě. Jiný člověk zase vymýšlí plán, co pro sebe v dané chvíli může udělat, aby mu bylo o kousek lépe psychicky.  Pro každého vypadá pomoc trošku jinak. Je ale důležité vědět, že pomoc existuje a je dostupná. Například pod naším číslem 116111.

Ať nám je 5 let nebo 50, někdy pomoc potřebujeme.  A pro dospělé, kteří nestudují, existují další krizové linky, kam se mohou obrátit. Zatímco studenti často stále bydlí s rodiči a nemají takové možnosti výdělku jako pracující vrstevníci, mohou volat na Linku bezpečí zcela zdarma.

Začátek dospělosti

Vstup do dospělosti s sebou nese určité životní nástrahy a nároky. Jeffrey J. Arnett popsal koncept vynořující se dospělosti. Mladí lidé ve věku 18 – 25 let, jsou dospělí, přesto částečně stále závislí na rodičích. Toto přelomové období je obdobím zkoumání, experimentování a objevování vlastní identity, ale také období nestability a pocitu mezi dvěma světy – jednou nohou v adolescenci a druhou v dospělosti. Staví se na vlastní nohy, osamostatňují se a dělají více vlastních rozhodnutí. To může vyvolávat mnoho nejistot, pochybností a vnitřních konfliktů. Potíže se pro mladé dospělé mohou objevovat například v partnerských vztazích, ve vztahu s rodiči, potýkají se s psychickými obtížemi nebo mají trable ve škole. To je jen pár příkladů o čem se dá na Lince povídat a s čím nám mladí dospělí volají.

Každé životní období s sebou nese určité obtíže a začátek dospělosti zrovna tak.

Výzvy dnešní doby – důsledky Covidu

V posledním roce a půl se událo mnoho obratů a kotrmelců spojených s Covidem 19. Zavřené koleje, školy a univerzity fungovaly jen online. Všemožně se experimentovalo s podobou výuky. Pro mnohostudentů to znamenalo zůstat u rodičů a to i přesto, že s nimi mají například složité vztahy a objevovalo se tak mnoho třecích ploch. Jiní se ocitli vlivem lockdownu izolovaní od ostatních a byli v kontaktu jen prostřednictvím obrazovky monitoru počítače, což jim ani trochu nevyhovovalo. Někdo si naopak zvykl na klid ve svém pokoji a na to, že se nemusí tolik setkávat s dalšími lidmi a po návratu do běžného režimu se u něj začaly objevovat silné úzkosti. To vše jsou důsledky a výzvy dnešní doby a někdy se ještě kumulují.

Ticho před bouří – pocity se hromadí

Někdy se potíže kupí postupně na sebe. Například rozchod s přítelem může nasedat na zmíněný lockdown a potíže v ostatních vztazích. Pocity v nitru zůstávají a vrší se. Během školního roku se navíc odevzdávají projekty, chodí na brigády, dokončují zkoušky. Pak přijdou prázdniny a je ticho, klid, slunce… ale zvláštní pocit uvnitř neodchází, ale roste a sílí. Možná pak přichází myšlenka: „Vždyť se nic neděje, tak proč mi teď není dobře, proč se neumím radovat?“ Uvnitř se ale něco děje a někdy to trvá, než se pocity projeví a my máme čas slyšet, co nám říkají. Mohou to být pocity smutku, beznaděje, prázdnoty, vzteku na sebe nebo jakékoliv jiné. Pak je čas si říct o pomoc.

Je rozdíl, když zavolá dítě nebo student?

S dětmi i dospělými studenty komunikujeme po telefonu, chatu nebo emailu hodně podobně. Když zjistíme, že mluvíme s někým, kdo přesáhl věk 18 let, zeptáme se, zda pracuje nebo studuje. Všem od osmnácti let vykáme. Vykání je také jeden ze způsobů, jak uschopňovat člověka na druhé straně sluchátka. Dáváme mu tak vědět, že ho bereme vážně se vším všudy i s jeho dospělostí.

Hovor dále vedeme podle zásad krizové intervence. Zjišťujeme obtíže, pracujeme s pocity, ověřujeme potřeby volajícího a hledáme možná řešení. To je u všech našich klientů stejné. Jdeme krok po kroku vedle nich a provázíme je po čas hovoru. V závěru se rozloučíme a oni mohou jít dál nebo volat jindy znovu.

Závěrem – pomoc není slabost

Lidé každého věku někdy potřebují pomoc. Někomu se může zdát, že říci si o pomoc, je slabost. Opak je ale pravdou. Vyhledání pomoci je akt péče o sebe a někdy to chce pořádnou odvahu udělat první krok a hledat oporu. Na Lince bezpečí ať už na telefonu, chatu nebo emailu ji nabízíme a poskytujeme.

Dospělým, kteří nestudují, rádi předáme kontakt na jiné krizové linky určené právě jim.   

[1] Věk klienta byl zjištěn u 45,5%  všech kontaktů (telefon, chat, mail)