Moje dítě se řeže! Co dělat?!
Čeho se vyvarovat a o co se naopak snažit
V mém chápání mít u dětí autoritu neznamená, že je slovo rodiče svaté a že děti okamžitě, bezpodmínečně a za každých okolností poslušně reagují. Nejsem přívrženec autoritativní výchovy. Rodiče s autoritou vidím jako bezpečného, předvídatelného a dítětem vážně přijímaného – když si něco přeje nebo něco nechce dovolit, pak to asi má své dobré důvody. Je možné diskutovat, domlouvat se, ale konečné rozhodnutí je na rodiči a dítě to respektuje, což se týká i teenagerů. [1] V podstatě je respektování posledního slova rodiče projevem velké důvěry dítěte. To je stav, ke kterému by jistě každý rodič rád dospěl. Stavebních kamenů rodičovské autority je hodně. Lapidárně o tom mluví Makarenko: rodiče dítě nevychovávají jen tehdy, když si s ním povídají, učí je nebo mu něco přikazují. Vychovávají je v každém okamžiku svého života, a to i tehdy, když nejsou doma. Vychovávají je i tím, jak se oblékají, baví se s jinými lidmi a o jiných lidech, jak se radují nebo trápí, jak se chovají k přátelům i k nepřátelům, jak se smějí, čtou. To vše má pro děti velký význam. Malé změny v tónu dítě vidí nebo cítí, všechny zvraty myšlenek jeho rodičů k němu přicházejí neviditelnými cestami, i když si toho rodiče nevšimnou. [2]
Teď ale zpět k mé trošce do mlýna.
Pravidlo 3Z v jednoduché verzi znamená: pokud dáme najevo, že si nepřejeme, aby dítě něco dělalo nebo mu nechceme v něčem vyhovět, pak bychom měli mít možnost mu v tom zabránit. A nejlepší je zaměstnat je jinak. Je to ale přece jen trochu složitější.
Zakázat
Zákazy mají dvě základní podoby – buďto se snaží zastavit počínání, které není žádoucí, nebo jde o odmítnutí přání dítěte. Nejčastěji má podobu NE. V komunikaci s dětmi se to nejrůznějšími NE jenom hemží – nedělej to, nesahej na to, neřvi, neskákej, nechoď tam, nekoupím ti to, teď to nejde atd. Rodiče je používají nadměrně, často automaticky. Pokud si však nepřejeme, aby dítě něco dělalo, nebo mu nechceme v něčem vyhovět, pak je zásadní si uvědomit, jestli v daném okamžiku máme čas, energii a vůbec možnost své NE prosadit. U nežádoucího chování je to někdy prakticky nemožné, zejména když se dítě rozhodne nám vzdorovat nebo si zkrátka neumí pomoci. V takových situacích NE rodičů moc smysl nedává. Pokud ovšem nechceme dítěti v něčem vyhovět (čokoláda před obědem ne, tohle kupovat nebudeme, tyhle šaty si nebudeš brát), pak je to zcela v našich rukou, až na to, že po vyslovení NE může vzápětí naskočit myšlenka: vlastně proč ne? Někdy je ještě čas vzít zpátečku a začít vyjednávat o kompromisu. Pak jsme se ovšem bez původního NE mohli bezpochyby obejít a rovnou jsme se o přání dítěte mohli začít bavit. Pokud ale dítě okamžitě reaguje vztekem a scénou, je ustupování na pováženou, protože mu potvrdíme, že tohle na nás funguje. Rozhodně však častá NE, která nedotáhneme do konce (a nejsme schopni to dítěti srozumitelně vysvětlit), mohou přispět k tomu, že nás děti nebudou brát vážně. Budou stále testovat, která z těch NE jsou ta pravá. Podobně jako inflační peníze i inflační (hojné) NE ztrácí svou hodnotu. A rodiče přicházejí o důvěryhodnost.
Zabránit
Bez zbytečných a častých zákazů, které přece jen dítě provokují ke vzdoru, se můžeme obejít, když nežádoucímu chování zabráníme předem. U velmi malých dětí je to například upravení prostoru, aby se v něm mohly bezpečně pohybovat a věci prozkoumávat. Držíme je za ruku vždy, kdy by jim mohlo hrozit nějaké nebezpečí. Domlouváme předem, co se bude dít, například při nakupování, při cestě v dopravním prostředku, říkáme jasně, co od nich očekáváme. Děti totiž mnohem lépe reagují na jasný pokyn (k tomu se ještě dostaneme) než na zákaz. Pokud ovšem rodiče NE vysloví, pak – jak už bylo řečeno – by měli mít čas, energii a hlavně možnost to prosadit. Sebrat dítěti předmět, který do jeho ručky nepatří, a dát ho mimo jeho dosah, zastavit je a podržet, vydržet a nepovolit, i když se dítě válí po zemi a dělá nám ostudu. Já vím, že je to občas těžké. A selhání tu a tam není nic fatálního. Ale je přinejmenším užitečné uvědomit si, jak se zákazy zacházíme a jak to vlastně s jejich prosazováním máme.
Zaměstnat jinak
Třetí Z plní více funkcí. Pomáhá odvést pozornost nazlobeného dítěte k jiné činnosti či k něčemu zajímavému, tedy přispívá k jeho zklidnění. Zabraňuje nežádoucímu chování – nabídnout např. dítěti možnost dávat v nákupním centru věci z vozíku na pás odvede jeho pozornost od všech lákadel, které se u pokladen vyskytují. A také dává dítěti návod jak jinak, když ne takhle. Je skvělé, když se můžeme obejít bez zákazu. Jak už jsem uvedla, pro dítě je mnohem srozumitelnější, a hlavně přijatelnější jasné sdělení, co chceme, než prosté odmítnutí nebo zákaz. Takže nikoliv „Nedělej to!“, ale „Udělej to takhle“. Vzpomínám si na situaci, kdy moji dvouletou vnučku, která se vezla u táty na koni, zaujaly jeho dlouhé chlupy na krku a začala za ně tahat. Tátu to bolelo a okřikoval ji, ale ona to zkoušela znovu a znovu. Stačilo jí říct, aby tátu hladila a pročesávala mu vlasy, a zavládla harmonie. Ne vždy je to samozřejmě možné a chce to také trochu tvořivosti. Třetí Z používají rodiče velmi často intuitivně, ale je výhodou, když o jeho užitečnosti vědí a nasazují je cíleně.
Shrnutí a rady k pravidlu 3Z
[1] Je jasné, že dospívající se zdravě nabývanou autonomií konzultují své záležitosti s rodiči stále méně a rodiče to akceptují
[2] Možná se někdo diví, že cituji zrovna Makarenka (A.S.Makarenko, 1888 – 1939, ukrajinský a sovětský pedagog). Důvody jsou dva. Jeho myšlenku považuji za výstižnou a správnou a k tématu rodičovské autority mi sedne. A také mi vadí mýty „zavirované“ obecné povědomí o něm (např. že byl přívržencem fyzických trestů), byť byly jeho názory samozřejmě v mnohém poplatné své době a tedy také v lecčems scestné.
Videa, články, podcasty
Čeho se vyvarovat a o co se naopak snažit
Může se stát, že trpím poruchami příjmu potravy a nevím o tom?
Pochybovat o sobě je běžná součást dospívání
Kdy zpozornět a jak postupovat, když dítě hovoří o vlastní smrti