Úmrtí v rodině
Jak mohou děti reagovat a na co se u nich připravit?
Domov by měl být místem, kde se cítíš bezpečně. Někdy se ale v rodině dějí věci, které jsou těžké a nejdou zvládnout bez pomoci. Podívej se do poradny, najdeš tam tipy, co můžeš udělat a na koho se obrátit.
„Nevím, co se bude dít.. prosím, vysvětlete mi to.“
„Mám vás rád/a oba. Nechci si mezi vámi vybírat.“
„Potřebuju vědět, co bude se mnou, ne kdo z vás za to může.“
„Vadí mi, když se přede mnou hádáte nebo pomlouváte.“
Možná se rodiče často hádají, jeden z nich se odstěhoval nebo ti řekli, že už spolu nebudou. Můžeš cítit smutek, vztek, strach, úlevu nebo všechno najednou - patří to k tomu. Pomáhá o tom, co prožíváš, s někým mluvit.
Nemusíš je usmiřovat, rozhodovat jejich spory ani si vybírat, koho máš radši. Za jejich rozchod neneseš vinu. I když rodiče přestanou být partneři, pořád zůstávají tvými rodiči.
Příběh ze života:
Táta se odstěhoval a máma o něm pořád mluví špatně. Táta zase říká, že za všechno může máma. Oba chtějí, abych byl na jejich straně. Já je mám rád oba a připadám si, jako bych jednoho z nich vždycky zrazoval.
Možná je to doma tak těžké, že odtamtud prostě chceš odejít. Rodiče se hádají, bojíš se jejich reakce, někdo ti ubližuje nebo máš pocit, že tě nikdo neposlouchá. Útěk může vypadat jako jediná cesta ven.
Je pochopitelné, že chceš uniknout z místa, kde je ti zle. Útěk ale často nevyřeší to, před čím utíkáš, a život venku může přinést další nebezpečí. Vyhledat pomoc znamená, že na další rozhodnutí a řešení nebudeš sám/sama.
Příběh ze života
Po hádce jsem práskla dveřmi a odešla. Myslela jsem, že se domů už nikdy nevrátím. Po pár hodinách mi byla zima, docházela mi baterka v mobilu a nevěděla jsem, kam jít. Rodičům jsem zavolat nechtěla, protože jsem se bála, co udělají.
Vyber si někoho, kdo tě vyslechne a nebude tvoje trápení zlehčovat. Můžeš mu říct nebo napsat: „Doma už to nezvládám. Nechci utéct bez toho, aby někdo věděl, co se děje. Můžeme si promluvit?“
Bezpečnostní plán můžeš vytvořit společně s někým dospělým nebo s pracovníkem Linky bezpečí.
Domácí násilí může být bití, vyhrožování, ponižování, ničení věcí, zastrašování nebo přehnané kontrolování. Může se dít mezi dospělými, ale i mladými lidmi, kteří spolu chodí. I když třeba nikdo neubližuje přímo tobě, násilí doma se tě týká a máš právo na pomoc.
Když se děje násilí, není to tvoje vina. A není tvým úkolem ho zastavit nebo rodinu zachránit. Za násilí a důsledky odpovídá ten, kdo násilně jedná. Říct si o pomoc znamená chránit sebe i ostatní, ne zrazovat rodinu.
Příběh ze života:
Když začne doma křik, zavřu se v pokoji a čekám, až to skončí. Druhý den se všichni tváří, jako by se nic nestalo. Bojím se někomu říct, co se děje, protože nechci, aby se naše rodina rozpadla.
Plán ti pomůže ve chvíli, kdy začne být doma znovu nebezpečno. Promysli ho nejlépe s dospělým, kterému věříš. Může obsahovat:
Plán neznamená, že musíš situaci zvládnout sám/sama. Pomůže ti s tím, co udělat, než dorazí pomoc.
Řekni o tom dospělému, kterému věříš. Třeba učitelce, školní psycholožce, trenérovi, své doktorce nebo někomu z rodiny. Zkus popsat konkrétně, co se doma děje:
Nemusíš znát správná slova. Stačí říct pravdu tak, jak ji zažíváš. Nemusíš mít důkazy - kvůli fotografii nebo nahrávce se nikdy nevystavuj nebezpečí.
Jestli doma zažíváš násilí, můžeš být pořád ve střehu, špatně spát, hůř se soustředit nebo mít strach vrátit se domů. Můžeš mít vztek na násilného člověka a zároveň ho mít rád/a.
Nebuď na to sám/sama. Možností pomoci je více: pomůžeme ti na Lince bezpečí, v centru Locika, u sociální pracovnice z oddělení sociálně-právní ochrany dětí.
Nabídni rodiči webové stránky Domácí násilí nebo Bílý kruh bezpečí. Řekni mu o Intervenčním centru. (Seznam najde zde Registr poskytovatelů sociálních služeb | MPSV, když zadá druh sociální služby Intervenční centra.) Je na tvém rodiči, aby situaci řešil.
„Máma/táta je opilý/á a nemůže se o mě teď postarat. Potřebuju, aby někdo přijel.“
Když rodič pije, může se chovat jinak než obvykle. Může být nepříjemný, agresivní, zmatený nebo úplně mimo. Možná se za něj stydíš a snažíš se, aby si v okolí nikdo ničeho nevšiml.
Není tvým úkolem rodiče kontrolovat, schovávat alkohol ani ho přimět, aby přestal. Problémy s alkoholem ovlivňují celou rodinu a řešit to mají rodiče. Nemusíš chránit tajemství, kvůli kterému se doma necítíš bezpečně. Říct někomu pravdu není zrada rodiče. Je v pořádku říct si o pomoc.
Příběh ze života:
Když táta pije, nikdy nevím, jaký bude. Někdy usne, jindy začne křičet. Ráno si skoro nic nepamatuje a chce, abych o tom nikomu neříkal/a
Když zemře někdo blízký, můžeš cítit obrovský smutek, vztek, strach, prázdno nebo vůbec nic. Možná tomu nemůžeš uvěřit. Může se ti také na chvíli ulevit, třeba pokud byl člověk dlouho nemocný. Každý ztrátu prožívá jinak a pocity se mohou měnit ze dne na den.
Příběh ze života
Když mi řekli, že děda zemřel, začal/a jsem se smát. Vůbec nevím proč. Pak jsem se cítil/a hrozně, protože ostatní plakali.
Smutek může přicházet ve vlnách – třeba při narozeninách, o svátcích nebo když uvidíš něco, co ti toho člověka připomene.
Nemusíš být „silný/á“ kvůli ostatním. Můžeš plakat, mluvit o zemřelém, ale také se smát a dělat věci, které tě baví. Neznamená to, že na zemřelého zapomeneš, ale může to být známka zdravého vyrovnávání se se ztrátou někoho blízkého.
Můžeš napsat dopis, vytvořit album, zapálit svíčku, poslouchat společnou písničku nebo jít na místo, které jste měli rádi. Rituály a možnost rozloučení mohou při truchlení pomáhat.
Máš právo dostat pravdivé a srozumitelné informace o tom, co se stalo. Pokud ti dospělí nic neříkají, můžeš jim zkusit říct: „Je pro mě horší nevědět, co se stalo. Řekneš mi to prosím tak, abych tomu rozuměl/a?“
Když ti není dobře, můžeš snadno zapomínat na své základní potřeby. Nezapomínej jíst, pít, odpočívat.
Promluv si s dospělým nebo psychologem, pokud dlouho skoro nespíš nebo nejíš, přestáváš chodit do školy a mezi lidi nebo tě zaplavují myšlenky na vlastní smrt. Zasloužíš si pomoc.
Obrátit se můžeš na poradnu Vigvam, pomáhají projít truchlením. Podporu najdeš i u nás na Lince bezpečí.
Možná potřebuješ rodičům říct o špatné známce, průšvihu, vztahu, těhotenství nebo něčem, co se ti stalo. Bojíš se, že budou křičet, budou zklamaní, potrestají tě nebo ti neuvěří. Strach je pochopitelný.
Vyber chvíli, kdy rodič není ve spěchu, naštvaný nebo pod vlivem alkoholu. Delší odkládání může na chvíli ulevit, ale strach často dál roste. Může pomoct říct pravdu a navrhnout plán, co chceš udělat dál.
Nemusíš říct celý příběh najednou. Můžeš začít například:
„Potřebuju ti říct něco důležitého. Mám strach, jak zareaguješ.“
„Udělal/a jsem chybu a potřebuju pomoct ji vyřešit.“
„Prosím, nejdřív mě vyslechni a potom se ptej.“
Když se ti mluví těžko, můžeš napsat zprávu nebo dopis.
Příběh ze života
Roztrhl jsem si novou mikinu a schoval ji. Doma jsem tvrdil, že jsem jí zapomněl ve škole. Teď se bojím, že se naši budou zlobit, že jsem jim lhal.
Když rodiče uvidí, že se snažíš situaci řešit, může pro ně být snazší tě vyslechnout.
Domluv si člověka, kterému můžeš po rozhovoru zavolat. Sdílení pomáhá.
Pokud rodič začne křičet, můžeš říct: „Chci to s tebou vyřešit, ale ne, když na mě křičíš.“
Když rodiče tvoje trápení neberou vážně, obrať se na někoho dalšího.
Rodič může být naštvaný nebo zklamaný. To může být nepříjemné, ale dá se o tom později mluvit.
Urážení, ponižování, vyhrožování nebo fyzické tresty v pořádku nejsou. Pokud se jich bojíš, zapoj do situace dalšího dospělého.
Pokud ti někdo ubližuje, vydírá tě, jsi těhotná, máš zdravotní potíže nebo přemýšlíš o tom, že si ublížíš, je důležité zapojit bezpečného dospělého co nejdřív. Nemusí to být hned rodič. Můžeš nejdřív probrat další krok s někým, komu věříš, nebo s Linkou bezpečí. Můžeme tě podpořit a pomoct se na reakci rodičů nachystat.
Je rozdíl mezi tím, že ti někdo není příjemný, a tím, že překračuje tvoje hranice. Není v pořádku, když tě nový partner rodiče ponižuje, vyhrožuje ti, nepřiměřeně tě kontroluje nebo se tě dotýká způsobem, který ti vadí.
Když si máma nebo táta najdou nového partnera, může se toho doma hodně změnit. Možná se bojíš, že na tebe rodič nebude mít čas, nový člověk ti není sympatický nebo máš pocit, že musíš předstírat, že jste hned jedna rodina.
Příběh ze života:
Od té doby, co máma někoho má, nejsme skoro nikdy samy. Když řeknu, že mi její přítel vadí, máma odpoví, že jí nepřeju, aby byla šťastná.
Rodič pak může lépe pochopit, co potřebuješ změnit.
Když se soužití nedaří, promluv si s příbuznými nebo s někým ve škole.
Vyhledejte s rodiči pomoc psychologa – třeba v rodinné poradně.
Poradit se můžete i u nás - ty na Lince bezpečí, rodiče na Rodičovské lince.
Nemusíš pochopit všechno najednou. Zkus najít vychovatele, sociální pracovnici nebo jiného pracovníka, se kterým se cítíš nejbezpečněji. Můžeš se zeptat:
„Co se bude dít dnes a v příštích dnech?“
„Komu můžu zavolat?“
„Kdo mi vysvětlí, proč jsem tady a co bude dál?“
Není v pořádku, pokud tě někdo bije, ponižuje, sexuálně obtěžuje, šikanuje nebo ti vyhrožuje.
Možná žiješ v dětském domově nebo jiném zařízení (diagnostický ústav, výchovný ústav), případně se tam máš brzy přestěhovat. Můžeš cítit strach, vztek, smutek nebo zmatek.
Máš nárok vědět, jak dlouho by měl pobyt trvat, co se řeší v tvé rodině a co se musí stát, abys mohl/a odejít nebo se vrátit domů.
Máš právo vyjádřit svůj názor. Nemusí to znamenat, že dospělí rozhodnou přesně podle něj, ale měli by tě vyslechnout a vysvětlit ti další postup. Můžeš si svoje otázky nebo přání nejdřív napsat.
Příběh ze života
První dny jsem vůbec nevěděl/a, komu můžu věřit. Všichni mi říkali, co mám dělat, ale nikdo se mě nezeptal, jak mi je a čeho se bojím.
Může to být vychovatel, psycholog, učitel, sociální pracovnice nebo někdo z rodiny. Důležité je mít alespoň jednoho člověka, za kterým můžeš přijít, když se něco děje.
Dítě v ústavní výchově má obecně právo být v kontaktu s blízkými prostřednictvím návštěv, telefonátů nebo zpráv. Kontakt může být omezen, pokud by nebyl bezpečný nebo o tom rozhodl soud či jiný oprávněný orgán. Ptej se, jaká pravidla platí pro tebe.
Pokud máš prostor, věnuj se svým koníčkům, najdi si zdroje podpory (čtení, malování, sport, hudba).
Můžeš se obrátit na dětského ombudsmana. Ten může řešit i stížnosti dětí na zacházení v dětských domovech a dalších zařízeních.
„Doma teď nemáme dost jídla a nevím, co máme dělat.“
„Hrozí, že nebudeme mít kde bydlet. Potřebuji, aby nám někdo pomohl.“
Když doma chybí peníze, můžeš mít strach, jestli bude na jídlo, bydlení nebo školní věci. Možná se stydíš před spolužáky, vynecháváš výlety nebo posloucháš rodiče, jak se kvůli penězům hádají. Nemusíš to zachraňovat, odpovědnost je na rodičích.
Příběh ze života:
Na školní výlet jsem řekla, že nechci jet. Ve skutečnosti se mi chtělo, ale věděla jsem, že na něj nemáme. Bála jsem se, že se mi ostatní budou smát.
Zkuste si o tom doma promluvit. Jestli na to máš svůj názor, řekni ho rodičům. Můžeš pojmenovat, co je pro tebe při rozhodování, u koho budeš, důležité – třeba zůstat v bytě, ve své škole, mít blízko své kroužky, kamarády. Tohle všechno by se mělo při rozhodování zvažovat. Konečné rozhodnutí o tom, u kterého rodiče budeš bydlet a jak často budeš druhého rodiče vídat, dělá soud. Ten potvrdí dohodu rodičů o tom, kde máš být. Pokud se rodiče dohodnout nemůžou, přihlíží soud k návrhům sociální pracovnice, která v průběhu rozvodu mluví s oběma rodiči a někdy i s dětmi.
Sociální pracovnice chrání zájmy a práva dětí do 18 let. Jejím úkolem je pomáhat dětem, kterým se doma z různých důvodů nedaří dobře (např. když dětem doma někdo ubližuje, při rozvodu rodičů nebo když se s rodiči nejde na něčem důležitém domluvit). Požádat ji o pomoc můžeš sám/sama i bez vědomí rodičů. Můžeš jí napsat e-mail, zavolat jí nebo za ní rovnou zajít. (Nejlépe v pondělí a ve středu mezi 9.-17. hodinou, to jsou úřední dny, tak by tam měla být. Ostatní dny může být v jiných rodinách nebo někde u soudu, tak ji nemusíš zastihnout.) Najdeš ji na městském nebo obecním úřadě podle místa svého trvalého bydliště. Hledej pod sociálním odborem oddělení sociálně právní ochrany (OSPOD). Sociální pracovnice si s tebou popovídá o tom, co prožíváš, co tě trápí. Pak si promluví i s tvými rodiči (někdy třeba i s učiteli, doktorem, sousedy, aby zjistila z různých stran, jak se máš) a pak se bude snažit navrhnout nejvhodnější řešení tvojí situace.
Pokud je vám více než 18 let, můžete se rozhodnout, kde budete bydlet. Pro udržení dobrých vztahů s rodiči je užitečné, když se podaří společně domluvit. Pokud ale domluva není možná, je rozhodnutí na vás. Promyslete si dopředu, kde budete bydlet, z čeho budete žít. Ať je váš odchod bezpečný. Někteří mladí dospělí uvažují o spolubydlení, které je levnější. Studenti volí bydlení na studentských kolejích. Na úřadu práce zjistíte informace o sociálních dávkách, na které můžete mít nárok. V případě, že studujete, máte nárok na výživné od rodičů. Pokud se s nimi na výši výživného nedomluvíte, máte možnost podat návrh k soudu, aby výši stanovil on. S tím, jak to udělat, vám mohou zdarma poradit v občanských poradnách.
Řešit napadání od táty je především zodpovědností mamky. Můžeš ji v tom podpořit. Mluv s ní o tom, jak situaci doma prožíváš a že si přeješ změnu. Nabídni jí webové stránky Domácí násilí nebo Bílý kruh bezpečí. Bez její aktivity se to nezmění.
Jestli se ptáš, jak jí pomoct, když zrovna násilí probíhá, tak můžeš zavolat policii 158, někoho ze sousedů, známých. Nesnaž se bránit ji přímo, aby táta neublížil i tobě.
Vyrůstat mezi rodiči, kteří si ubližují je velmi náročné. Pomoci ti mohou v Centru Locika. Ulevit si a hledat další pomoc můžeš i u nás, na Lince bezpečí. Zpracovat těžké zážitky jde za pomoci psychologa. Dopřej si podporu.
V případě, že tvůj táta pracoval, nebo bral důchod, a tobě ještě nebylo 26 let a stále studuješ, máš nárok na sirotčí důchod. Možná můžeš mít nárok ještě na další sociální dávky. U těch se posuzuje tvoje situace, někdy i zbytku tvé rodiny. Podrobněji by s tím tobě nebo tvojí mamce poradili v občanské poradně.
Zkus si promluvit s mámou. Vysvětlit jí situaci podle toho, jak ji cítíš ty. Neobviňuj druhé, ale mluv o tom, co prožíváš a co potřebuješ změnit. Zkus promyslet, co pro změnu můžeš udělat i ty. Stejně tak můžeš promluvit s máminým partnerem a nevlastním bráchou. Třeba si neuvědomuje, že tě něčím štve. Možná prožívá něco podobného jako ty, když i on má novou rodinu. Vyplácí se mluvit otevřeně a hledat kompromis. Hledej podporu u svých příbuzných a rodinných známých. Můžou s nimi promluvit taky.
Diagnostický ústav (pasťák neboli polepšovna) je zařízení, do kterého se dostávají děti s poruchami chování. S dítětem tam pracuje psycholog a speciální pedagog, kteří se snaží zjistit, jaké další místo by pro jeho výchovu bylo vhodné. Jestli se bude moct vrátit do své rodiny, nebo pro něj bude vhodnější, když se o něj například budou starat příbuzní, nebo bude v dětském domově, či výchovném ústavu. O umístění dítěte v diagnostickém ústavu mohou požádat rodiče, může ho soudu navrhnout i sociální pracovnice.
Zjisti si o tom víc
Jak mohou děti reagovat a na co se u nich připravit?
Může být mírná nebo tě může úplně pohltit
Jaké jsou důvody k útěku a jak se k tomu jako rodič postavit?

Je alkoholismus dědičný nebo hraje roli výchova?

Co je dobré zkusit a čemu je naopak lepší se úplně vyhnout
Alkohol, nejrozšířenější a navíc společností tolerovaná droga

Děti většinou tuší, že se u vás doma něco děje

Obecný příklad, s čím se děti na Linku bezpečí obracejí
Jsme tu i pro tebe. Není žádná ostuda, říct si o pomoc. Ozvi se.
Naše služby jsou určeny pro děti a studenty do 26 let.
Až budeš kontaktovat Linku bezpečí, nemusíš se nám představit jménem, ani říkat žádné další osobní údaje (třeba kde bydlíš, nebo kam chodíš do školy), pokud si to nebudeš přát. To znamená, že jsi pro nás anonymní.
Služba je zdarma. Není pro nás důležité, jakou hudbu posloucháš, jestli jsi věřící, jestli se ti líbí kluci nebo holky, kolik máte doma peněz, nebo jakou barvu vlasů nosíš.
Kdo je sociální pracovnice
Kdo je sociální pracovnice?
Sociální pracovnice je člověk, který pomáhá dětem a mladým lidem, když se doma nebo v rodině něco nedaří.
Můžeš se na ni obrátit, když:
Sociální pracovnici můžeš:
Můžeš za ní přijít i sám/sama a nemusíš o tom rodičům předem říkat. Najdeš ji na městském nebo obecním úřadě podle svého trvalého bydliště. Hledej OSPOD – oddělení sociálně-právní ochrany dětí.
Co se stane, když přijdeš za sociální pracovnicí?